Z krajanského tisku
Jakou podobu mohou mít pocity krajanů, o tom píše Jiří Stibal na stránkách časopisu Čechoaustralan.
Český dialog přináší rozhovor s pravnukem zakladatele Lidových novin Adolfa Stránského, lékařem, ale také vydavatelem časopisu Nová Přítomnost i obnovitelem Topičova salonu, Martinem Janem Stránským. On sám se narodil ve Spojených státech a do Prahy přijel po revoluci. Jako potomka rodiny úzce spjaté s první republikou jej otec vyslal navázat na tradici. Na otázku, zda se cítí být víc Američanem nebo Čechem, či lékařem nebo podnikatelem, odpovídá, že především je Stránským, a rodinná charakteristika říká, že Stránští dělají alespoň pět věcí najednou. Vyzvedává ale vliv Ameriky na jeho osobnost a zdůrazňuje, že je dobré, když člověk vyroste v demokratickém prostředí, protože pak ví, co je a co není možné a hlavně získá určitou zkušenost v rozhodování. Své působení v Česku ale přijal jakou důležitou roli, v níž nemůže zklamat předky a podle něj se tak kruh uzavřel. Na otázku, jestli se jako veřejně činná osoba a kandidát do Senátu nesetkává s ostražitostí a nepochopením kvůli tomu, že před 18 lety se sem přestěhoval z Ameriky, Martin Jan Stránský odpovídá, že před pěti by ještě řekl ano, dnes už ale může definitivně říci, že ne.
Igor Kačer z Užhorodu v Českém dialogu píše o osudech Čechů na Podkarpatské Rusi. V roce 1930 na území tehdejší Podkarpatské Rusi bydlelo kolem 22 tisíc Čechů. Po jejich předválečném vystěhování maďarskými orgány a po další vlně stěhování v době poválečného připojení tohoto území k Sovětskému svazu se ještě v roce 1989 k české národnosti hlásilo přes pět set lidí a v roce 2001 stále ještě více než tři sta. Osudy potomků Čechů na Podkarpatské Rusi jsou ale v tomto historicky a etnicky složitém regionu svázané s více jazyky a ovlivněné dějinnými zvraty, připomíná Český dialog.
Týdeník chorvatských Čechů Jednota píše o nové knize Siniši Njegovana Stárka 'Češi v Pakraci, Prekopakře a Lipiku'. Jak název napovídá, věnuje se Čechům ve Slavonii od 19. století, kterým se datuje jejich zdejší osídlení. Jde o podrobnou historii ve společenském, ekonomickém i kulturním kontextu. Dozvídáme se, že kniha byla napsána chorvatsky mimo jiné proto, že většina potomků pakrackých Čechů dnes již dost dobře neovládá český jazyk.
Na jiném místě pak týdeník informuje o letní návštěvě delegace Stálé komise pro krajany českého Senátu. Jako hosté českého velvyslance v Chorvatsku senátoři navštívili parlament v Záhřebu a hlavně absolvovali sérii setkání s krajany. Několika z nich při té příležitosti udělili Pamětní medaile Senátu za přínos zachování českého jazyka a kultury.