Život začíná po padesátce
"Život začíná po padesátce" tvrdí Jana Fořtová v knížce, kterou napsala v australském exilu. S bývalou hlasatelkou Československé televize si povídala při její nedávné slavnostní prezentaci v Praze Evelina Himalová.
Přestože mnohý z padesátníků by s Janou Fořtovou o podstatě jejího tvrzení určitě polemizoval, neboť - pokud by to šlo - sám by se vrátil nejraději vrátil do věku, kdy mu bylo dvacet, třicet let, ovšem samozřejmě už s tím rozumem, jaký má dnes, autorka si za svou pravdou stojí...
"Já bych se nevrátila. Víte, proč? Protože abychom měli ten rozum, tak bychom si znovu museli zopakovat všechny ty chyby, které jsme kdy udělali, a všechny ty problémy. Já se snažím na každém tom věku nalézt, co je hezké. To, co děláme za chybu, je, že každý se snažíme najít na něm to špatné, jsme nešťastní. Pravda, stárneme, máme vrásky, ale já jsem spokojená, protože už si mohu dělat co chci. Od dětí mám pět krásných vnuků, ale to je na tom bezvadné, že i když oni milují mne, a já je, nemusím se o ně starat, když jsem unavená, mohu je rodičům vrátit. Když si tuto volnost člověk uvědomí, pak opravdu ten život po padesátce teprve začíná."
Jana Fořtová svou spokojenost a nezávislost spojuje také s tím, že se v Austrálii zbavila někdejší přílišné popularity, která jí byla na obtíž, neboť ji značně omezovala, ba dokonce terorizovala...
"Spousta lidí se strašně divila, proč jsem odešla. Samozřejmě, že v Austrálii nejsem hlasatelka. V Austrálii jsem dělala spoustu zaměstnání, aniž bych kdy předtím tušila, co všechno budu dělat. Zážitky z té asi stovky zaměstnání mám v hlavě už jako druhou knížku, kterou bych chtěla napsat. Po zkušenostech jsem totiž zjistila, že je sice hezké být populární, být slavná, ale má to jednu nevýhodu: Mnoho lidí vám bude říkat - 'ty to máš v životě jednoduché, lidé tě znají z televize, proto jsou na tebe hodní, protože znají tvůj obličej.' Mně to vždycky strašně vadilo, a proto jsem teď v Austrálii ráda, že mne tam nikdo nezná, a že když jsou na mne lidé milí a hodní, tak jsou na mne takoví proto, že jsem to já, a ne tvář z obrazovky. V tom, myslím, že jsem měla štěstí, že se mi podařilo uzavřít tuto kapitolu slávy, a otevřít druhou - kapitolu mého života, která je stejně zajímavá, ne-li zajímavější, než byla ta první. A já pevně doufám, že bude ještě i nějaká třetí."
Do vlasti přijela Jana Fořtová pokřtít svou knížku krátce před komunálními volbami, proto se náš rozhovor brzy stočil i na toto téma...
"Asi rozzlobím spoustu krajanů, když řeknu, že já jsem se nikdy nesnažila, abychom my, jako krajané v zahraničí, měli právo volit. Čili já ani teď si neosobuji právo, abych se k tomu vyjádřila, protože já ty lidi neznám, já tady nežiji, a z toho důvodu jsem přesvědčena, že ani nemám právo tady za vás rozhodovat, kdo vám bude vládnout, kdo s vámi bude tu zemi vést, protože já nebudu vidět ty následky, já nebudu prožívat ty konsekvence. Takže já si myslím, že si to musíte vyřešit vy sami, a my to budeme sledovat. Já to sleduji se zaujetím, chci vědět, jak to bude, ale nechci se toho účastnit, protože abych šla volit s tím, že půjdu na český konzulát, a tam vyberu nějaké jméno podle toho, jak se mi to jméno bude líbit, vhodím ho do urny, a budu mít pocit, že jsem volila jako Češka, to je póza, to prostě není pravda. K tomu, abych mohla volit, musím o tom kandidátovi něco vědět. Musím vědět, jestli je to dobrý člověk, jestli mu tudíž mohu dát svůj hlas s vědomím, že dělám správnou věc. Když to ale nevím, radši volit nebudu."
