A taky vařila u Werichů…

Horlivý čtenář, milovník mariáše a dobrého jídla, ale především moudrý, hodný a laskavý člověk. Takový byl Jan Werich podle Evy Tůmové, která u Werichů strávila léta jako hospodyně. Zážitky z Werichovy vily protkané dějinami a příběhy z osobního života obsahuje autobiografická kniha s titulem „A taky jsem vařila u Werichů…".

Foto: AOS Publishing

Werichova vila prošla v průběhu času mnoha proměnami. V prostorách dnešní půdy se dřív nacházel malý dvoupokojový byt. V něm bydlela paní Eva Tůmová, povoláním speciální pedagožka a dcera slavného legionáře, generálmajora Karla Střelky. Díky rokům stráveným ve vile měla možnost nahlédnout do intimního soukromí rodiny a stala se v podstatě její součástí.

V rozhovoru pro Radio Praha paní Eva několikrát zdůraznila, že ačkoliv tak bývá označována, nepracovala ve Werichově vile jako kuchařka. Byla především blízkou rodinnou přítelkyní a mimo jiné pomáhala Janě Werichové s výchovou dcery.

„Dříve jsem docházela jako host. Když jsem viděla, jak těžce zápasí s časem, má nemocné rodiče a musí se živit překlady, protože neměla jinou možnost, řekla jsem, já ti pomůžu, alespoň s holčičkou. Začala jsem Fanynku vodit na všechny kroužky, na piano, na angličtinu, jak to děti mívají. Že mě tu označovali za Werichovu kuchařku, to je veliká nadsázka. Tady bylo kuchařek mnoho. Sem docházela dvakrát, třikrát týdně manželka Jaroslava Ježka, Frances, která byla opravdu vyučená kuchařka."

Ve vile byla spousta práce, ale pobyt v ní přinesl paní Tůmové řadu nezapomenutelných zážitků. Měla zde příležitost poznávat celou kulturní Prahu. Ve vile bylo totiž zvykem, že kdo mohl a měl cestu kolem, zastavil se na kus řeči.

Werich léky nepolykal, ale schovával za postel

Když Jan Werich onemocněl, paní Eva se stala nepostradatelnou součástí rodiny. S úsměvem na tváři vzpomíná například na to, jak pan Werich pravidelně odmítal brát léky, které mu nosila.

Werichova vila, foto: Filip Jandourek, ČRo

„Když jsme posnídali a odešli do jeho pracovny, přišla jsem s táckem s léky a vodou. On ty léky ale nechtěl, a začal vyprávět: už jsem ti povídal, jakého jsme měli báječného dějepisáře? No to byl chlap! Vykládal a vykládal a já jsem se chechtala. Byla jsem sice jediný posluchač, ale nasmála jsem se. Pak jsem počkala, až skončí, a řekla jsem: Jene, a teď ty léky! Otráveně je ode mě vzal, a šel k oknu. Zadumaně koukal na Kampu a tvářil se, že tu vodu polyká. Ale schovával léky ve tváři. Když jsem pak odešla, spokojená, že je spolknul, tak je všechny vyplivnul za postel. Za několik dní, když jsem třeba luxovala nebo šla přestýlat postel, jsem zjistila, že jsou všechny léky tam."

Vysněná kabelka na Vánoce

Jedním z nejsilnějších zážitků pro paní Tůmovou bylo, když na Štědrý den dostala od Jana Wericha vysněnou kabelku, kterou by si sama nemohla ani ve snu dovolit. Když šla Nerudovou ulicí uviděla obrovský svítící výklad plný těch nejluxusnějších kožených výrobků. Ten samý den totiž otevřela vlastní obchod slovenská firma s produkty, které v Praze nebyly k dostání.

Jan Werich, foto: archiv Jaromíra Pelce, CC BY-SA 4.0

„Když jsem pak došla na kampu a vařila jsem si první kávu, tak jsem o tom vyprávěla všem, kdo chtěli poslouchat. Říkala jsem, že je to něco ohromného, že je vidět, že naše země začíná vzkvétat, a že naše ženy konečně budou mít možnost vlastnit tak krásné předměty. Všichni s radostí poslouchali. Do třech týdnů byl Štědrý den a já jsem pod stromečkem našla balíček, který jsem vůbec nečekala. Ležela tam ta nejdražší černá kabelka z pravé hadí kůže."

Poté, co se Jan Werich doslechl, jak o obchodu Eva básní, si údajně zavolal taxíka, odjel do Nerudovy ulice a nechal si postupně přinést všechny kabelky z výlohy, až jednu vybral a zabalil ji Evě pod stromeček. Kabelka je dnes rodinným dědictvím.

Nápad vydat knížku přišel od dětí

Dojemné chvíle provázely i tvorbu samotné publikace, která se na Kampě křtila 16. ledna. O její vznik se zasloužili i ti nejmenší.

„O to, abych tu knížku napsala, mě poprosilo několik stovek dětí, které si přečetly můj příspěvek pro Post Bellum, kde se vyprávělo o dětství bez rodičů, jak si s tím poradit. Požádaly mě, abych jim o tom pak přišla povídat do školy. Když jsem to slíbila, tak jsem předpokládala, že budu mluvit pro jednu malou třídu. Ale když jsem tam pak přišla, v aule sedělo přes 500 dětí a 12 kantorů. Říkala jsem si, tě bůh, to nezvládnu. Ale ony seděly jak pěny a poslouchaly jak v kostele, naprosto nehnutě."

Informace se rychle rozkřikla a Eva začala cestovat po republice, aby dětem ve školách vyprávěla o svém životě a o české historii.

„Já jsem jim řekla, vždyť to vidíte ve filmech, v televizi. Děti mi řekly, no jo, to jsou ale herci, kteří mají napsaný scénář, ale nikdy to neprožili. Vy jste to vše prožila na vlastní kůži a my Vám věříme."

Kniha „A taky jsem vařila u Werichů…" obsahuje průvodní komentáře spisovatele Pavla Mészárose. Prolínají se v ní příběhy z různých období života Evy Tůmové, vyprávění o jejích rodičích, také střípky historických událostí z jejího úhlu pohledu. Rodině Werichových je věnována samostatná kapitola. Kniha je zakončena sbírkou fotografií a oblíbených pokrmů, které se u Werichů vařily.