Jak se jedlo u Werichů

Koncem listopadu pokřtila Werichova vila publikaci „Jan Werich - Moje oblíbené recepty". Kniha je určená všem milovníkům umění a gastronomie, ale není to žádná běžná kuchařka. Přináší nový pohled na talentovaného herce. Jak se tedy u Werichů jedlo a slavilo?

Jan Werich, foto: archiv Jaromíra Pelce, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Jan Werich miloval společnost a dobré jídlo. Nově zrekonstruovaná Werichova vila na jeho počest loni otevřela expozici s názvem Jak to bylo u Werichů. Letos se rozhodla zjistit, jak se u Werichů jedlo. Vznikla tak kniha „Moje oblíbené recepty". Je tu dvacet oblíbených pokrmů Jana Wericha a dvacet fotografií od Pavla Váchy, jeho blízkého přítele. Recepty v knize jsou originální a autentické době, ve které Werich žil. Až na pár výjimek vznikaly všechny postupem „co dům dal". Vše se tedy řídilo podle toho, které suroviny se zrovna u Werichů doma nacházely, uvedl Roman Vaněk z Pražského kulinářského institutu, který hovořil i s Werichovou hospodyní:

„Těžko šlo říct v době, kdy recepty vznikaly, že šlo o českou kuchyni. Paní Tůmová mi to i sama říkala: přišla jsem, zjistila jsem, co je ve špajzu, co je na plotně, co je v lednici. Maximálně jsem věděla, že druhý den musím něco dokoupit."

Eva Tůmová, foto: archiv Post Bellum

Eva Tůmová, vzděláním speciální pedagožka, strávila ve Werichově vile dlouhá léta jako hospodyně a blízká rodinná přítelkyně. Měla na starost i vaření a dnes je nesmírně cenným zdrojem vzpomínek na rodinu a vilu Werichových. Do vily docházela zpočátku až odpoledne, jako čerstvě vystudovaný absolvent pedagogické fakulty totiž přes den pracovala v nově postavené motolské nemocnici:

„Večer jsem vždycky odjížděla na Bílou Horu, kde jsem bydlela. Jednou mě pan Werich viděl, jak v půl desáté skládám tašku a chystám se jít na Klárov, a povídá: prosím tě, co blbneš pořád s tou Bílou Horou. Tak to tam pronajmi, vždyť víš, že tě tady potřebujeme."

Vánoční návštěvy

Eva Tůmová pobývala ve vile posledních pět let před umělcovou smrtí, ale za tu poměrně krátkou dobu stihla zažít mnohé. U Werichů prý bývávalo rušno a veselo. Například o Vánocích se zde prostřídaly stovky různých hostů a ze Štědrého dne se stal něco jako den otevřených dveří. Paní Eva nám přímo v prostorách vily vyprávěla, jak tento sváteční den probíhal.

Werichova vila, foto: Filip Jandourek, archiv ČRo

„Během dne se tu vystřídalo třeba 120-150 návštěvníků, kteří přišli třeba jen na čtvrt hodiny, popřáli Vánoce, přinesli dáreček, vypili skleničku, snědli chlebíček a zase odešli. Víme to přesně proto, že na všech stolech ležely nejobyčejnější ubrusy a tlusté fixy na označování prádla. Každý návštěvník se musel povinně po pronesení gratulace podepsat na ubrus. Když návštěvníci odešli, kolem druhé hodiny, tak jsme opatrně vzali ubrusy, nesměly se prát, odnesli jsme je po schůdkách k Čertovce, tam jsme je vytřepali a naskládali poctivě do pytlů. Jarmila Týlová k nim pověsila letopočet, a ty ubrusy se skladovaly v prostoru, kde sedíte."

Jan Werich vždy rád společnost uvítal, obzvlášť v době, kdy už mu zdraví neumožňovalo vystupovat před publikem. Setkání ve vile byla velmi různorodá, pana Wericha chodili navštěvovat přátelé ze všech možných společenských okruhů:

„Na svého nejlepšího divadelního ředitele nezapomněli ani kulisáci, elektrikáři, instalatéři, kteří kdysi pracovali v Osvobozeném divadle. Přišli jenom na pět minut, aby šéfovi popřáli, i když už to byli staří dědečkové, kteří už nepracovali. Přišli ho prostě pozdravit a on byl rád, že na něj lidi nezapomínají."

Přestože hosty tajně fotila komunistická vojenská rozvědka z protějšího paláce, ve vile panoval smích a radost z toho, že byli všichni spolu.

Neuvěřitelné baštění

Roman Vaněk, foto: Adam Kebrt, archiv ČRo

Součástí každého setkání bylo samozřejmě dobré jídlo. Podle Romana Vaňka bylo jídlo u Werichů základem dobré nálady a zaručilo, že hosté budou z vily vždy odcházet spokojeni.

„Jídlo je základní měnič nálady. Já si myslím, že tady musela být většinou neuvěřitelná nálada, tady se totiž neuvěřitelně baštilo."

Recepty na vybrané pokrmy, které se u Werichů připravovaly, jsou díky jednoduchosti přísad dostupné všem, řekl Roman Vaněk. Který Werichův recept je jeho oblíbený, ale prozradit odmítl. Díky spojení kulinářského a fotografického umění je publikace opravdu originální. Je až pozoruhodné, jak dobře dokázaly fotografie od Pavla Váchy Werichovu povahu zachytit. Když se na ně člověk dívá, má pocit, jako by ho znal osobně.