Aleš Bárta: HIV, malárie, kožní choroby, říkal jsem si, to je země zaslíbená podle našich představ
Afrika se stala pro Aleše Bártu osudovým kontinentem. V roce 2006 zřídil a od té doby úspěšně vede zdravotnické středisko v Itibu na západě Keni. Už jako malý miloval knížky a filmy o Africe. Pak vystudoval zdravotní školu, a pracoval v pardubické nemocnici. Cestě do Afriky předcházela spolupráce s humanitární organizací ADRA. Z jejího pověření vyjel na monitorovací cestu, jejímž cílem bylo vybrat místo pro zdravotnické zařízení.
„To byla moje druhá cesta do Afriky. Poprvé jsem tam byl s kamarádem v roce 1998. Odletěli jsme tam jako turisté a čtrnáct dní jsme se pohybovali mezi luxusními hotely a safari. Kdykoliv jsme mohli, tak jsme vybíhali z toho luxusního hotelu a pohybovali jsme se ve vesnicích mezi domorodci. Tam se mi to potvrdilo: ano, Afrika je kontinent, kam bych se chtěl vrátit a jednou tam pracovat, nebo nějakým způsobem pomáhat“.
Adra dala nakonec projektu nemocnice zelenou. Proč padla volba právě na Itibo?
„V průběhu monitorovací cesty jsme projeli zemi od Mombasy, což je na východě, až na západ k Viktoriinu jezeru. Vždy jsme se nakontaktovali na nějaký zdravotní úřad. Ti nám ukazovali nějaké zchátralé zdravotnické zařízení nebo pozemky, které by byly vhodné na projekt. Chtěl jsem, aby to byla oblast odlehlá, složitě dostupná zdravotní péče, velká zalidněnost, velký pozemek pro další rozvoj zdravotnického zařízení, a spousta nemocí. Navštívili jsme asi 30 míst, která jsme si vyfotili, popsali, až jsme se dostali do oblasti zhruba 100 kilometrů od Viktoriina jezera. Už od brány jsem si říkal, že to vypadá velmi slibně. Velký pozemek, elektřina, několik zchátralých budov. Když jsme přišli na ambulanci, tak mě zaujala cedule, která visela mezi okny, a bylo tam vyjmenováno deset hlavních nemocí. Začínalo to HIV, malárií, kožní choroby, močopohlavní choroby. Říkal jsem: tady zůstaneme, to je země zaslíbená podle našich představ. Odletěli jsme domů, místo jsme prezentovali Adře. Oni to schválili a zahájila se veřejná sbírka. Přesně za rok, v červnu 2006 jsme odlétali ve dvou lidech zahájit první fázi projektu, kdy jsme rekontruovali budovu s ambulancemi a začali ošetřovat“.
Kolik lidí už v nemocnici pracovalo?
„Když jsme tam přijeli, tak tam pracovala místní sestra Elisabetha, která tam pracuje dodnes. Pak tam byl jeden laborant a dva hlídači, jeden na den, druhý na noc. To byl veškerý personál. Začínali jsme v červnu 2006 s 500 pacienty za rok. Dneska jich máme 9 tisíc. Tento úžasný nárůst pacientů je pro nás ukazatelem toho, jak je projekt efektivní, a dostává se do povědomí širokého okolí“.
Z jaké největší dálky jste měli pacienta?
„Sto kilometrů. Tentokrát přijel, jinak je tam aut málo. Jsme v oblasti, která patří k nejchudším v západním regionu, a pacienty nám nosí pěšky. Třeba několik kilometrů je nesou na zádech, nebo jezdí na motorkách, a jednou za pár dní přijede auto. Šedesát procent případů, které k nám chodí, jsou děti. Od rýmiček, kašlíčků, až po závažná onemocnění, kdy děti přecházejí různé nemoci, to se pak odráží na jejich zdravotním stavu. Ošetřujeme i úrazy, děti jsou jako všude neposedné. Nemají plyšáky, takže mačeta je pro ně i hračka“.
Operujete tam také?
„Vybudovali jsme malý operační sálek. Téměř každý den máme nějaký operační výkon. Děláme hlavně úrazy, třeba napadení dobytkem, protože jsme v oblasti, kde dominuje zemědělství. Často se stává, že vodí krávu na provazu, a ona se splaší. Provaz mají omotaný kolem prstu, a ten prst prostě ulítne. Každý třetí den máme úrazy mačetou, ať už v průběhu práce nebo i napadení. To bývá hlavně v noci, to jsou brutální útoky, to jsou třeba sedmihodinové operační výkony“.
Jak se chráníte před nakažlivými chorobami?
„Preventivně bereme antimalarika. Jsme očkovaní proti krevním chorobám. Proti HIV očkování není, tak se musíme maximálně chránit. Jinak máme tyfus, meningitidu, žloutenky, žlutou zimnici, a v případě potřeby i vzteklinu“.
I když se snažíte maximálně ochránit, stalo se vám, že jste tam onemocněl?
„Jednou jsem si řekl, že zkusím nebrat antimalarika. Třeba Lékaři bez hranic, kteří pracují v oblastech, kde se vyskytuje malárie, je dlouhodobě taky neberou. Léky jsem vysadil a po týdnu jsem dostal malárii jak vyšitou. Tak jsem začal zase brát. Teď v lednu skoro celý tým Čechů, to je osm lidí včetně mě, tak šest z nás skončilo na infuzích, měli jsme bakterii, která je velmi příbuzná úplavici nebo choleře“.
Jak jsou turnusy dlouhé? Střídáte se tam, nebo jste tam trvale?
„Já tam jezdím každé tři měsíce. V polovině ledna odlétám, vracím se v polovině dubna. V průběhu mých tří měsíců se tam vystřídají tři skupiny lékařů a mediků. Pak jsem tam od poloviny srpna do začátku listopadu a opět tři skupiny. Jedna skupina mediků, dvě skupiny lékařů. Studenti medicíny z lékařských fakult tam jezdí ve svém studijním volnu a lékaři ve své dovolené na své náklady. Všichni tam pracujeme zadarmo. Projekt je celý hrazený z veřejných sbírek, takže si nechceme dávat žádné platy“.
Z čeho žijete?
„Babička měla velké hospodářství, které jsme po revoluci restituovali. Deset let jsem fyzicky pracoval na těch polích. Pak jsme pole pronajali, občas nějaká nadnárodní společnost koupí kousek pozemku, a z toho žiju. Tím, že ta možnost je, tak se mohu věnovat této činnosti, jinak by to určitě nešlo dělat tak, jak to dělám už po 12 let“.
Kde tam bydlíte? Máte domeček, byt, chýši?
„Chýše tam jsou všude kolem, jak jsem říkal, jsme nejchudší oblastí v regionu. Místní lidé bydlí většinou v domcích uplácených z hlíny. My máme svůj zděný domeček, který je přímo v tom zdravotnickém zařízení. Vejde se nás tam osm, spíme na palandách s jednou toaletou. Výhodou je, že tam fungujeme 24 hodin, sedm dní v týdnu“.
Můžete srovnat rok 2006, kdy jste začínali, a rok 2016? V čem je největší pokrok?
„Pokrok je obrovský. V roce 2006 jsme začínali s pár věcmi. Měli jsme pár nástrojů, pár zdravotnických pomůcek. Dneska díky sponzorům, dárcům a Adře, i díky velvyslanectví ČR v Nairobi, které nás už dvakrát podpořilo, máme ultrazvuk, rentgen, chirurgické nástroje, dobře vybavenou zubní ordinaci, EKG. Jsme plně soběstační poskytnout základní i vyšší zdravotnickou péči. Teď jsme dostavěli novou budovu lůžkové části, kde bude nový velký operační sál, máme jednotku intenzivní péče se dvěma monitorovanými lůžky. Ten skok v průběhu deseti let je obrovský“
Jací tam jsou lidé? Jaký byl váš první dojem z místních lidí?
„Poprvé jsem se s nimi setkal v tom roce 1998. Říkal jsem si: to je tak úžasný národ, všichni usměvaví. Když jsme zapadli autem, tak se vám všichni snaží pomoct. V roce 2005, když jsme do toho zdravotnického zařízení poprvé vstoupili, a řekli, že bychom tam chtěli pracovat, tak byli všichni velmi vstřícní, nicméně byl vidět ten pesimismus, kdy si říkali, teď odjedou a už se tu neobjeví. Když jsme se za rok vrátili, tak byli všichni nadšení. A jsou nadšení dodnes, že tam jsme, že tam jezdí naši lékaři specialisté. Nejenom studenti medicíny, ale opravdu kapacity z České republiky, které jsou šťastné, že mohou lidem v místě pomáhat, a ti lidé si toho nesmírně váží“.
Zažil jste tam nějakou příhodu, při které jste se bál?
„Se zvěří ani ne. Divoká zvěř je asi pět hodin jízdy od nás. Dva kilometry od nás občas potkáme nějakého hada nebo opice, ale co nás tak trošku vždycky děsí, jsou nějaké teroristické útoky, které tam dělá Al-Šabáb, což je odnož Al-Káidy. Jednou jsme byli velmi blízko teroristickému útoku, který byl v obchodním domě v Nairobi. Měli jsme tam mít rozlučkovou večeři před odletem. Když jsme byli asi tři hodiny od Nairobi, tak jsme volali naší kamarádce z ministerstva, která tam pracovala, jestli nechce jít s námi na večeři. A ona říkala: copak vy nevíte, co se děje? Nairobi je vzhůru nohama, v obchodním domě se střílí, jsou tam teroristé a spousta mrtvých. Jeďte do hotelu a vůbec nevycházejte. Jinak v místě, kde jsme, nikdy nic nebylo, ti lidé mají opravdu velkou úctu“.
Aleš Bárta letos převzal ocenění Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
