Beneš stále aktuální

r_2100x1400_radio_praha.png

Jednou z nejčastěji zmiňovaných historických osobností je v poslední době druhý československý prezident Edvard Beneš. Menší rozruch vyvolal v této souvislosti návrh stínového ministra zahraničí ODS Jana Zahradila na vyznamenání Beneše řádem T.G.Masaryka. Jak uvádí Zdeněk Vališ, není to špatný návrh, protože Benešův odkaz je stále aktuální.

Jakkoli občas bývá druhý československý prezident vnímán jako rozporuplná osobnost, je a bude pro Čechy mimořádně významnou historickou osobností. Benešovy zásluhy i přes jeho známá dilemata a prohry jsou nesporné a jednoznačné. Masaryk věděl, co říká, když prohlásil, že bez Beneše bychom neměli republiku. Stejně tak zasluhuje hluboký obdiv jeho dlouholeté působení v čele zahraniční politiky samostatného státu. Beneš byl v meziválečném období hvězdou na evropském diplomatickém nebi. Spoluvytvářel tehdejší Společnost národů, budoval mírové vazby mezi státy a varoval Evropu před rozmáhajícím se fašismem. S předvídavostí vnímavého Středoevropana tušil, k jakým hrůzám se schyluje a burcoval, bohužel neúspěšně, apatický Západ. Možná právě dnes stojí za zaznamenání, že to byl především on, kdo nejprve jako ministr zahraničí a pak jako prezident republiky otevřel v druhé polovině třicátých let Československo všem svobodomyslným Němcům a Rakušanům, kteří zde nalezli nejvlídnější evropské útočiště. To je snad nejkonkrétnější odpověď těm, kdo dodnes obviňují Beneše z jakéhosi celoživotního antiněmectví. Češi se samozřejmě už půl století přou především o Benešovo počínání v tragických dnech Mnichova a pak ve dnech únorového komunistického puče. To asi zůstane trvalým traumatem českých diskusí.

Václav Havel nicméně kdysi prohlásil, že čím je starší a čím více zkušeností získává, tím je se svým kritickým posuzováním Beneše v obou dějinných událostech opatrnější a zdrženlivější. Lépe prý chápe, jak snadno se různá osudová rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší. Havla, jak přiznává, dnes daleko víc než kritizování Beneše za jeho kapitulace před zlem zajímá sám původ toho zla, jeho vývoj a společenské mechanismy jeho tolerování. Beneš ale byl a jak jsme svědky stále je terčem útoků i z jiné strany. V slovníku Adolfa Hitlera býval válečným štváčem č.2. Té cti se mu dostalo hned po Winstonu Churchillovi. Byl a zůstává tedy ve velmi dobré společnosti. Ve společnosti s bývalým nejvyšším představitelem Třetí říše se naopak ocitají ti, kdo dnes označují Beneše za génia zla, a obviňují ze zločinu genocidy.

Návrh poslance Jana Zahradila vyznamenat Edvarda Beneše řádem T.G.Masaryka bezesporu nepostrádá jistou dávku populismu. Navíc právě ODS byla před dvěma roky proti, když se stejným návrhem přišli komunisté. To lze ovšem vysvětlit i nechutí Klausovy strany poskytnout podporu komunistickému pokrytectví a drzosti. Každopádně je s podivem, že Edvard Beneše dosud řád T.G.Masaryka nemá. Přinejmenším proto, když se ukazuje, že Benešův program očištění od fašismu a nacismu je po téměř šedesáti letech ve střední Evropě stále ještě aktuální.