Před 150 lety začalo bourání pražských hradeb
Město a jeho hradby od středověku představovaly bezpečnostní bariéry, ale zároveň reprezentovaly majestát vladaře. Jsou svědectvím historického významu města.
Středověké opevnění Prahy se vyvíjelo v průběhu staletí. Od raných dřevěných a hliněných valů až po důmyslné cihlové hradby z doby Karla IV. Tou nejslavnější je Hladová zeď táhnoucí se přes Petřín, která měla sloužit k obraně Malé Strany. Původně se zeď nazývala Zubatá. Tento název jí zůstal do roku 1361, kdy v Praze vypukl hladomor. Podle pověsti Karel IV. zaměstnal na stavbě zdi pražskou chudinu, pro kterou se práce na výstavbě opevnění stala zdrojem obživy. Proto Hladová zeď.
Navzdory opevnění se Praha několikrát nájezdům nepřítele neubránila. Ať už šlo o husity nebo vyplenění Hradčan a Malé strany Švédy na samém konci třicetileté války. V reakci na to nechal císař Ferdinand III. vybudovat barokní fortifikační systém o délce 14 kilometrů s devíti branami a třicítkou bastionů a Prahu prohlásil za pevnost.
Ale ani nové mohutné opevnění nepomohlo. Počátkem čtyřicátých let 18. století v počátcích vlády Marie Terezie Prahu oblehla koaliční armáda Bavorů, Sasů a Francouzů. Pod velením slavného válečníka maršála Mořice Saského město dobyla a obsadila na vice než jeden rok. Naposledy v roce 1866 během prusko-rakouské války Prahu obsadili Prušáci bez boje. Císař František Josef I. dal proto příkaz hradby zbourat. V roce 1874 demolice začala.
Bourání trvalo až do dvacátých let 20. století, ale nikdy nebylo dokončeno. Mnohá místa tak dodnes slouží jako vyhlídkové turistické cíle. Silueta Vyšehradu by bez mohutného opevnění nebyla úplná. A mimochodem, v roce 2012 vyhrála revitalizace Bastionu u Božích muk na Karlově Grand Prix architektů a následně zvítězila i na Mezinárodním trienále architektury pro střední a východní Evropu.
