Bílá kniha o "černém městě" Ostravě
Ostrava kandiduje na titul Evropské město kultury 2015. Z českých měst se tak stává konkurentem Plzně, která usiluje o totéž. Protože ale Ostrava začala s přípravami později, vložila se do příprav s o to větší vehemencí. Vytvořila například objemnou publikaci, ve které přibližuje tradice i současnost kultury a umění regionu. Má název Bílá kniha - 17 příběhů z ostravské kulturní historie a v příštích minutách jí budeme listovat společně s Vilémem Faltýnkem.
"Je to Bílá kniha o černém městě, které se dlouho snažilo být rudé, z letadla je docela zelené, ale ve skutečnosti hraje všemi barvami,"řekl mi vedoucí autorského kolektivu, který knihu připravil, Jan Kaleta.
Lidé tu žili od pravěku, ale město jako takové bylo ve středověku zakládáno jako kupecká osada. Leží totiž ve výhodném místě v Moravské bráně, navíc v příhraniční oblasti. Obchodní ráz se nepříliš úspěšně snažilo držet až do průmyslové revoluce v 19. století, ale počtem obyvatel se stále rovnalo spíš větší vesnici. Až s rozvojem těžby uhlí a výroby železa začalo strmě růst a několik původně samostatných obcí se spojilo do průmyslové aglomerace. Průmyslový ráz je dědictví, s nímž se vyrovnává dodnes a sama kandidatura na titul město kultury je toho projevem.
"Původní koncept byl ukázat na to, že Ostrava není kulturním městem jen posledních pár let, ale byla významným kulturním centrem už ve 20. a 30. letech minulého století. My jsme se ale rozhodli tu situaci ještě trochu obrátit a mluvit o nesamozřejmosti a vyvzdorovanosti kultury v takovém městě, jakým je či byla Ostrava,"
vysvětluje hlavní autor Bílé knihy Jan Kaleta.
V 17 kapitolách jsou v hutných vystihujících zkratkách pojednány všechny obvyklé umělecké aktivity jako literatura, hudba, divadlo, výtvarné umění. Setkáme se se jmény Leoše Janáčka, malíře Jiřího Surůvky, fotografa Viktora Koláře a mnoha a mnoha dalších. Vedle toho se tvůrci knihy rozhodli pojem kultura rozšířit i na další oblasti jako jsou architektura, média, duchovní a spolkový život, život menšin, školství, příroda.
"Mělo by to podat obraz toho města pro turistu, pro skutečně v Ostravě nebyl a přiblížit mu to město po těch nejběžnějších stránkách života, s nimiž se ve městě setká, když přijede zdaleka."
Mezi jiným se tu proto věnuje prostor i jazyku a mluvě regionu. Ve slavné divadelní inscenaci Průběžná o(s)trava krve před 10 lety místní divadelníci kabaretním způsobem pojednali tragikomický ráz života v Ostravě a zazněly tu tehdy i ukázky dialektu.
Podle autorky jazykové studie v Bílé knize vstřebal ostravský dialekt v minulosti silné německé a polské vlivy, hornický argot a při tom všem zůstává jedním z moravských dialektů češtiny. Dnes je samozřejmě silně konfrontován se spisovnou podobou jazyka a dialektové prvky se proto stírají. Autorka upozorňuje, že se dnes často ostravský dialekt využívá jako komický prvek a nejednou vede i ke komerčnímu využití, například v literární tvorbě Ostravaka Ostravskeho. Město má ale svou silnou literární tradici. Knihu uvedl předmluvou spisovatel Ota Filip, který ve své tvorbě čerpá z podloží ostravské zkušenosti, hovoří se tu ale také o dědictví tvorby Anny Marie Tilschové, Vojtěcha Martínka, Petra Bezruče, z dnešních Jan Balabán a básnici Ivan Motýl a Petr Hruška.
Bílá kniha - to ale není jen 17 odborných faktografických kapitol. Autoři se pokusili tento princip metodou koláže ozvláštnit a "zlidštit".
"A změnit knihu sborníkového charakteru v knihu, která bude vyplněna i osobními svědectvími žijících lidí. Jejich razantní promluvy hrají roli toho osobního svědectví a autoři za ně ručí doslova vlastní tváří, jsou tam jejich portréty. Proti kapitolám které jsou objektivnějšího charakteru a vyprávějí historii těch jednotlivých kulturních oborů."
"My jsme krutě neodhadli žánr těch jednotlivých úvodů. Při jejich psaní takříkajíc ´zemřela´ celá řada úctyhodných autorů. Když jsme tento úkol různým známým osobnostem zadávali, domnívali jsme se, že to každý splní levou zadní. Ale najednou se nám sešla vyznání, která se buď sobě velmi podobala, anebo při nich zapadalo slunce do zakouřeného údolí, vzpomínalo se na první lásky a podobně. Uvědomili jsme si, že budeme muset některé autory vyzývat k daleko větší razanci, anebo se pokusit předefinovat zadání samé. Některé úvody mají až třetího autora a já se tímto omlouvám všem autorům, jejichž příspěvky nebyly nakonec použity. Ale na druhou stranu to stálo za to, kniha tím získala nový rozměr osobního svědectví."
Podle Jana Kalety psali jednotlivé příspěvky do Bílé knihy lidé, kteří mají k Ostravě vztah, ale ne vždy jsou to nutně její dnešní obyvatelé, někteří tu dokonce ani nikdy nežili:
"Třeba kapitolu o divadle napsal pan docent Štefanides, který prožil v Ostravě mnoho let, ale dnes vyučuje na Univerzitě Palackého v Olomouci. Samozřejmě mnozí autoři těch kratičkých úvodů k Ostravě vztah mají, často se třeba v Ostravě narodili, ale mnozí tu už nežijí jako Irena Kočí, Ota Filip a další. takže se nedá říct, že by všichni byli Ostravané. Václav Cílek samozřejmě také není s Ostravou spojen rodově, ale spíše zvláštním vztahem, který k tomu místu má. Nebyli jsme tak přísní."
"Ostravu v její novodobé tvářnosti asi velmi zformovala dvacátá a třicátá léta, to se týká samotného centra města. A co se pak týká rozpuku kultury do všech směrů, tak ještě zásadnější byla léta devadesátá. Tato období byla pro město velmi podstatná, ale doufejme, že se budou co nevidět opakovat. Nebo možná Ostrava v posledních letech další kulturní vzestup už zažívá..."
