Bohulibá instituce byla postupem času zneužita

Po šestnácti letech existence ukončila téměř utajeně na Nový rok svou činnost Česká konsolidační agentura, zřejmě nejkontroverznější instituce na české cestě ke kapitalismu. Na konci své existence nám také agentura vystavila účet, cenu za ekonomickou transformaci, kterou všichni zaplatíme. K působení České konsolidační agentury se vrací Zdeněk Vališ.

K převedení české ekonomiky z centrálního plánování do tržní podoby bylo třeba přijmout řadu speciálních jednorázových zákonů a vytvořit rovněž několik speciálních institucí, které pak postupně ukončily svou činnost. Ještě v první polovině devadesátých let zaniklo Ministerstvo pro privatizaci. Před třemi roky skončil Fond národního majetku. A nyní jsme se rozloučili s Českou konsolidační agenturou, jakýmsi odpadkovým košem na nedobytné miliardové dluhy, které převzal pod svá ochranná křídla stát, aby většinu těch dluhů posléze připsal na účet nás všech. Původně se agentura nazývala Konsolidační banka a důvod jejího vzniku byl docela rozumný. Po roce 1990 nebyly české banky životaschopné. Oplývaly nedobytnými pohledávkami z minulosti a nebyla žádná naděje, že ty úvěry budou někdy splaceny. Všechny špatné úvěry z dob socialismu tedy měly být převedeny na Konsolidační banku. A to mělo umožnit českým bankám začít normálně dýchat, začít s čistým stolem. Jak ale řekl Radiu Praha docent Tomáš Ježek z Vysoké školy ekonomické, bývalý ministr privatizace, šéf Fondu národního majetku a šéf Komise pro cenné papíry, dobrá myšlenka byla vzápětí zneužita. Do Konsolidační banky, později České konsolidační agentury, začaly banky masově převádět všechny špatně poskytnuté úvěry, které už neměly s dobou socialismu nic společného. Tomáš Ježek to nazývá morálním hazardem.

Tomáš Ježek, foto: autor

„Je to spoléhání na to, že někdo jiný za ně zaplatí to, co by oni měli sami zaplatit za špatná rozhodnutí banky.“

Stát vlastně pod hlavičkou České konsolidační agentury zbavoval vybrané firmy dluhů. Banky prostě prodaly nedobytné pohledávky agentuře a ta se je pak snažila prodat za 10 až 30 procent původní ceny nějakému zájemci, který předpokládal, že z původního dlužníka vymůže víc, než sám zaplatil konsolidační agentuře. To je podstata byznysu s pohledávkami. Je to ale také prostor pro spekulace a podvody. Pohledávka se třeba dá prodat přímo dlužníkovi. Ten si půjčil třeba miliardu korun. Dluh nesplácí. Banka tedy prodá nedobytnou pohledávku konsolidační agentuře a ta ho za zlomek ceny prodá firmě, za kterou je schovaný samotný dlužník. Ten je tím pádem čistý, nikdo už na něm nic vymáhat nebude. 90 procent dluhu za něj velkoryse zaplatil stát, respektive všichni ostatní občané. Který dlužník měl takové velké štěstí, to samozřejmě záleželo na různých známostech mezi úředníky i politiky. Tomáš Ježek uvádí, že kapitál pro nakoupení špatných úvěrů od bank, dodával konsolidační agentuře Fond národního majetku z privatizačních výnosů.

„Výnosy z privatizace, které byly soustředěny ve Fondu národního majetku, patřily státu a ten je měl použít na úplně jiné věci. My jsme se to snažili dělat, zaplatit například ekologické škody, které tady nadělal minulý režim, vyčistit areály podniků, vyčistit vzduch. Další možností, která se nabízela, bylo vytvořit základy pro budoucí důchodový systém, nějaký silný fond, ze kterého by se platily penze. Těmto bohulibým účelům měly sloužit výnosy. A nakonec sloužily tomu, aby bankám zaplatily jejich mizerné rozhodování.“

Podle Tomáše Ježka je to důsledek toho, že banky byly privatizovány velmi pozdě.

„Už dávno měly mít nové vlastníky. Nalezení dobrých vlastníků bankám ale přišlo pozdě. Špatné úvěry se tam dlouho nabalovaly. Dlouho dostávaly banky příležitost zbavovat se těch špatných úvěrů.“

Proč ale vláda tehdejšího premiéra Václava Klause tolik otálela s privatizací bank?

„On měl strach z toho, a také to pak řekl v jednom rozhovoru, že noví vlastníci by úvěry neposkytovali tak snadno, což by vedlo k riziku nezaměstnanosti. A nezaměstnaní by samozřejmě volili jinou stranu než vládní. To byly motivy, proč se privatizace bank oddalovala. A to je ten účet, který teď platíme.“

Nakonec banky privatizovala levice, respektive první sociálnědemokratická vláda v čele s Milošem Zemanem.

„To je ostuda pravice, historická ostuda pravice.“

Někteří odborníci ale na druhou stranu tvrdí, že žádnou konsolidační agenturu vlastně nebylo nutné ani vytvářet. Banky se prý měly privatizovat, tedy prodávat zahraničním zájemcům, i s nedobytnými pohledávkami. Myslí si to například výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku Petr Mach.

„Jako liberální ekonom si myslím, že zatahovat do toho agenturu je zbytečné a nákladné. Myslím, že banky se měly prodat se vším všudy a nechat na nových vlastnících, ať si ta dluhy vymáhají. Pak by žádná korupce ani podezření z korupce nemohlo existovat.“

Jiří Rusnok

Prezident Asociace penzijních fondů České republiky Jiří Rusnok, bývalý sociálnědemokratický ministr financí, názoru Petra Macha oponuje.

„To se přece zkusilo! To se udělalo v případě bývalé Investiční a Poštovní banky. Ta se prodala takzvaně neočištěná. A bohužel ty dluhy vidíme dodnes a budou je platit ještě naše děti. Tato cesta je jistě učebnicově správná, ale reálně nefungovala. Očištění bank před jejich privatizací bylo správným rozhodnutím. Problém byl, jestli měly v bankách vzniknout takové sumy nedobytných pohledávek. To je jiná věc.“

Ať tak či onak, faktem zůstává, že letos na Nový rok nám zrušená Česká konsolidační agentura vystavila účet za 236 miliard korun. Tato ztráta je už víceméně převedena do dluhopisů státu. Je tedy součástí státního dluhu. Pokud vznikne ještě další ztráta, tak se i po zániku agentury převede na stát. Úředníci z agentury se rozcházejí do jiných státních úřadů. Šedesát z nich přechází na Ministerstvo financí, kde vzniká samostatný odbor, na který se převádí ještě nevyřešená agenda zaniklé agentury.