Bratři Bubeníčkové se loučí s taneční kariérou: cestujeme jako na začátku, když nám bylo jedenáct
Slavní tanečníci Jiří a Otto Bubeníčkovi končí svoji aktivní kariéru na pódiu. Už se rozloučili s publikem v Německu, kde působí, připravili svá poslední vystoupení také v České republice a na Slovensku. Oba pochází z cirkusové rodiny, milníkem pro ně byla soutěž v Lausanne, kde je oslovil slavný John Neumeier a nabídl jim studium na baletní škole v Hamburku. Po absolutoriu na konzervatoři přijali v hamburském souboru angažmá, a jejich kariéra tím nabrala raketový vzestup.
Otto byl od roku 1997 prvním sólistou Hamburského baletu, Jiří v roce 2006 odešel do drážďanského baletu Semperoper, kde působil na stejné pozici a také vytvářel choreografie. Jak uslyšíte v rozhovoru Jiřího Holoubka, oba Bubeníčkové špičkově tančí i ve věku, kdy mnozí tanečníci odcházejí „do penze“.
Otto: „My už jsme starší, bude nám 42 a už jsme skončili s kariérou. Já jsem skončil v létě v Hamburku, bratr skončil v zimě v Drážďanech. Teď chceme ještě udělat poslední představení v Česku a na Slovensku“.
Viděl jsem v jednom deníku článek, kde se píše o brněnském vystoupení 12. září v Janáčkově divadle, což bude pravděpodobně v rámci tohoto turné. Tam bylo napsáno loučení s publikem. Jaké bude? Nepředpokládám, že byste to potom zabalili a dělali něco jiného.
Jiří: „Asi to potom zabalíme, ale něco jiného dělat nebudeme. Budeme se věnovat tanci, konkrétně choreografii. S bratrem se teď věnujeme různým projektům. Od listopadu jsme už byli v Tokiu, dělali jsme choreografii pro Tokyo City Ballet. Já jsem dělal choreografii, bratr scénografii, kostýmy, jeviště. Pro velký soubor v San Franciscu jsem prodal kratší balet. Teď se tam v červenci vracíme, a budeme dělat nový balet. Pak jsme byli ve slovinské Ljubljani. Tam jsme pracovali se stáním souborem a vytvořili jsme můj celovečerní balet Doktor Živago, což je krásný příběh a krásný film. Právě tímto filmem jsme se nechali inspirovat. Vytvořili jsme asi dvouhodinový balet, který se povedl. Kritiky psaly, že snad třicet let takový úspěch tento soubor neměl. A takhle to pokračuje“.
Budeme moci balet o doktoru Živagovi vidět i u nás nebo jinde ve světě?
Jiří: „Už jsme dostali nabídky do Ruska, možná i do Čech. Je to velký balet, je tam hodně kulis, tak je to složité. Byl bych rád, kdyby ho lidé viděli, protože se nám to povedlo“.
Teď se podíváme do vaší minulosti. Každého, kdo se podívá na vaše životopisy, určitě zaujme, že jste se narodili u slavného cirkusu. Vydržela vám láska k cirkusovému umění?
Jiří: „Určitě. Nám se tam strašně líbilo. Bylo to hezké dětství. Pořád jsme cestovali z města do města, ze státu do státu. Těšil jsem se na to, spoustu věcí jsem viděl. Bylo kolem nás plno dětí, nikdy jsme nebyli s bráchou sami“.
Otto: „V deseti nebo v jedenácti jsme pak v Praze bydleli s babičkami, které se o nás staraly, když rodiče cestovali. My jsme začali chodit do taneční konzervatoře, kde jsme se věnovali tanci“.
Jak dlouho jste byli nejdéle bez kontaktu mezi sebou?
Jiří: „My jsme v kontaktu pořád, teď hlavně přes telefon, internet, sms. Já žiju deset let v Drážďanech, brácha zůstal v Hamburku. Takže jsme deset let od sebe. Ale máme společné projekty, jsme pořád v kontaktu. I když jsou ta města od sebe daleko, tak to ani nevnímáme."
V rozhovorech často mluvíte o tom, že k úspěšnému tanečníkovi patří i schopnost herecká. Stalo se vám někdy, že byste dostali nabídku k filmu?
Otto: „Já jsem měl takové nabídky v Německu, ale nakonec nevyšly. Rád bych si to zkusil, možná by to bylo zajímavé."
A co Jiří?
Jiří: „My jsme hráli v tanečním seriálu, teď jsem zapomněl, jak se jmenoval. Tam jsme tancovali a pak jsem musel říct asi jednu větu. Větší film nebo roli jsme ještě nehráli. Bylo by to zajímavé. Kdybych dostal nabídku, tak bych to chtěl udělat co nejlíp. Určitě bych se tomu musel alespoň dva tři měsíce věnovat stoprocentně, abych si to taky užil."
Vy jste zmínil, že byste to určitě chtěl udělat co nejlíp. To je důležitý prvek celé vaší kariéry. Co je pro tanečníka nejdůležitější?
Otto: „V každé práci je důležité, aby to člověk dělal s chutí a elánem. Když teď dělám něco jiného a nadchnu se pro to, tak mě nevadí, že u počítače, když dělám design, sedím celý den. Když to pak vidím, tak mám radost."
Jiří: „I při choreografii talent nestačí. Já se třeba rád přirovnávám k Jaromíru Jágrovi, který v rozhovorech říká, že po tréninku šel ještě sám makat. A my taky. Když na sále skončila zkouška, tak my jako mladí zkoušeli ještě sami, ještě jsme dřeli, abychom udělali představení co nejlíp."
Cesta od tance k choreografii se zdá být poměrně jasná. Kdy jste to Jiří zkusil poprvé?
Jiří: „To už je dlouho, patnáct let. Jednou mi položili otázku, kdy se člověk stane choreografem. Jiří Kylián, náš slavný choreograf říkal: když je člověk za to zaplacený. Takže já jsem choreograf už dlouho a rád se tomu věnuju. Nabídek bylo víc a víc a najednou jsem dělal choreografie i pro velké soubory v Číně, v Japonsku, v Německu, ve Slovinsku. Začal jsem dělat celovečerní balety, dějové balety. Teď už je to opravdová velká práce. S bráchou se taky doplňujeme, vytváří jeviště, kostýmy, ten design."
Otto píše hudbu, zpracovává vizuální stránku věci. Hrajete na nějaký hudební nástroj?
Otto: „Já hraju na klavír, to jsme se učili na konzervatoři. Taky si skládám písničky na kytaru."
Je snazší tímto způsobem spolupracovat se sourozencem, než s kýmkoliv jiným?
Otto: „Když spolu tancujeme tak je to horší. To se můžeme někdy i chytnout a pohádat. Ale když máme rozdělené role, já dělám design a brácha choreografie, tak si víc rozumíme, a dá se říct, že se nehádáme skoro vůbec."
Změnil se nějak balet za to čtvrt století, co se mu řečeno sportovní terminologií vrcholově věnujete?
Jíří: „Tanec je o tom vytvořit nějakou roli, nějaký příběh. Nohy se dnes zvedají výš, víc piruet se točí, výš se skáče, je to blíž atletice. Třeba v 80. letech to bylo o technice, pak přišlo víc divadlo, pak zase technika. Poslední dobou mi připadá, že je důležité, aby balet měl děj, takže se zase vracíme k tomu divadlu."
Dočetl jsem se, že při jednom vystoupení Jiří hrál, o přestávce se mu udělalo špatně a shodou okolností Otta seděl v publiku. Prý jste šel Otto, tu roli na druhou část večera dohrát.
Otto: „Je to pravda. Hlavní roli jsme alternovali ve více obsazeních. Ale nebylo to tak, že bych tam seděl a koukal na představení. Já jsem tam hrál jinou roli. Bráchovi bylo moc špatně, pak už nemohl hrát, tak jsem si o přestávce vzal jeho kostým a dohrál jsem to."
Poznal to někdo?
Otto: „Nikdo to nepoznal. Pak náš šéf přišel před oponu a řekl, že jsem to tancoval já. Všichni se smáli."
Jak bude pracovně vypadat váš rok 2016?
Jiří: „Začínáme připravovat další projekt, který se bude jmenovat Orfeus a bude mít 8. září v Olomouci premiéru. Pak budeme v Ostravě, v Brně, v Bratislavě, na Slovensku, v Českých Budějovicích, v Praze a v Plzni. Celý zájezd skončí v Praze na známém filmovém festivalu Zlatá Praha, kde bude 29. září o nás promítán dokument."
Pánové, kde jste doma?
Otto: „To je těžké říct. Teď s bráchou moc cestujeme. Já jsem nebyl v Hamburku, ani nepamatuji. Když tam jedu, tak je to na dva dny, ale domov mám v Hamburku. Rodiče máme v Praze, takže Praha je pro mě taky ještě pořád domov, ale už takový zvláštní. Pro nás je teď domov asi ten zájezdový cirkus, cestujeme teď jako s cirkusem. Domov je tam, kdo máte přátele, kde máte svoji přítelkyni, takže teď nevím."
Třeba se ten pevný teprve vytvoří. Jiří, jak u vás?
Jiří: „U mě je to podobné. Deset let teď pro mě byly domovem Drážďany. Teď jsem už půl roku na cestách. Uvidím. Buď se vrátíme s bráchou do Prahy, přemýšlel jsem i o Berlíně. Taky mám dívku, teď jsem s ní rok a chceme založit rodinu. Bude taky záležet, kde si ona najde svoji práci. Zatím je to otevřené. Zatím cestujeme jako na začátku, když nám bylo jedenáct let."
