Být Florianovi dlužen za duši

Kniha Být dlužen za duši je knižní rozhovor se syny předválečného křesťanského nakladatele Josefa Floriana ze Staré říše. O nakladatelství Dobré dílo se za komunismu nemluvilo, ale znalci jeho produkci vždy v antikvariátech vyhledávali. Naštěstí dodnes žijí někteří z jeho početných potomků a ti mohou tradici svými vzpomínkami oživit. Autor knihy Aleš Palán je zachycuje v pozoruhodné knize nominované na Magnezii literu 2008 a oceněné na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Teď je čas předat slovo autorovi dnešní Knihovničky Radia Praha Vilému Faltýnkovi, který se setkal s autorem knihy i s Florianovými potomky.

Nakladatelství Dobré dílo trvalo téměř 40 let. První tisk vydal Josef Florian v roce 1903 a ediční činnost ukončila až jeho smrt v roce 1941. Jak vzpomíná Gabriel Florian, ve vydávání krátce pokračoval ještě jeho starší bratr:

"Po válce ještě pokračoval ve vydávání můj bratr Josef Florian, ale jenom tři léta. A vydával to skoro tím samým způsobem, třeba ty Archy stejně upravené, obálky byly stejné, jako můj otec. Ale potom přišla jiná doba a nemohl s tím pokračovat."

Dnes značku Dobré dílo používá vnuk zakladatele, Václav Florian. Jeho otec s Alešem Palánem pracoval na knize Být dlužen za duši, ale vydání už se nedožil.

Zatímco dnes je Dobré dílo značka nakladatelství, původní Dobré dílo bylo něčím víc. Pokračuje Aleš Palán:

"To nebylo jen nakladatelství, to bylo intelektuální centrum, to byla svým způsobem univerzita, to bylo podhoubí, ze kterého vyrůstala katolická literatura první poloviny 20. století. Bez Josefa Floriana bychom neměli nejen Reynka, ale neměli bychom ani Čepa, Durycha a celou řadu autorů, kteří zase na ně navazovali."

Jak dlouho jste na knize pracoval?

"Kniha se připravovala zhruba 4 roky, ale intenzivní práce trvala zhruba 2,5 roku. Prvních několik měsíců jsme vedli rozhovory samotné a pak téměř dva roky zpracovávání textu."

Vy jste mluvil s dvěma syny, Gabrielem a Janem Florianovými. Ostatní sourozenci nebyli naživu nebo se nechtěli zúčastnit?

"V té době byl naživu ještě nejmladší ze synů Josefa Floriana Václav, který ovšem nežil ve Staré říši a narodil se tak pozdě, že jeho vzpomínky na fenomén Staré říše by podle mého názoru byly už spíš zprostředkované, než autenticky zažité. Navíc vést dialog se dvěma respondenty je už samo o sobě dost náročné, aby z toho nevznikla nějaká panelová diskuse, kde by byl chaos jak čtenářův, tak můj jako autora. Ti dva zpovídaní respondenti jsou v podstatě maximum, co je možné si dovolit."

Na druhou stranu já to jako čtenář vnímám jako pozitivum, že jsou tam dva respondenti...

"Já jsem tenhle model použil poprvé v rozhovoru s bratry Reynkovými v knize Kdo chodí tmami o Petrkově a líbilo se mi, že spolu dokázali nesouhlasit, doplňovat se, vést dialog jen mezi sebou beze mne, kdy jenom naslouchám, reflektuji, případně pomůžu. Teď jsem ten model aplikoval podruhé."

O práci na knize hovoří také Gabriel Florian:

"Pan Palán měl ten... diktafon, tak jsme střídavě mluvili já a bratr Ján. A on to natáčel s nama tři nebo čtyři roky. Vždycky k večeru přijel autem a my jsme mu všechno říkali, co jsme věděli zajímavého. Říkali jsme většinou pravdivé věci, které jsme osobně zažili. Proto je to zajímavé."

"Ta reflexe Jana a Gabriela, kteří téměř celý život ve Staré říši žili, byla skutečně autentická a právě o to mi šlo. Protože sekundární literatury, která se Staré říši věnuje, je poměrně dost. Resp. nikdy jí není dost, ale nějaká existuje. Ale to autentické svědectví z první ruky dosud nezaznělo a já jsem chtěl tohleto zachytit. Ten příběh začíná v roce 1900, kdy Josef Florian jako kantor v Náchodě bere do ruky francouzskou revui La Plym, v té době dva roky starou, a nachází tam článek Leona Bloya, myslitele a moralisty, který naprosto změnil jeho život. On opouští zabezpečenou kariéru středoškolského kantora a dalších 40 let v naprosté bídě, nebojme se toho slova, vydává knihy, které můžeme pokládat za úhelný kámen české literatury. Kolem Floriana se tvoří intelektuální podhoubí básníků, prozaiků, výtvarníků, a nejen v českém kontextu, on do české literatury uvádí řadu jmen filosofů, teologů, výtvarníků, básníků, na které bychom jinak museli velmi dlouho čekat. Dokonce on je schopen ta jména objevit i pro kulturní prostředí toho kterého národa."

A jak on se z té Staré říše, kde tedy v té chudobě žil a fungoval jako otec mnoha dětí, jak on se k těm lidem dostával? Aby je dokázal objevovat v jejich vzdáleném prostředí?

"Já jsem o tom hodně přemýšlel a jako nejracionálnější vysvětlení mi připadá slovo zázrak. Já tomu skutečně nerozumím a ani badatelé nebudou nikdy schopni podat relevantní výklad tohoto fenoménu. Florian odebíral různé literární revue, případně mu je dával Březina nebo je sháněl jiným způsobem, revue francouzské, jugoslávské, polské. Nicméně v těchto mnohdy regionálních tiscích byl od daného autora třeba jeden kratší článek, novela, a on - byť samozřejmě s nárokem na omyly, on se také mýlil - ale přesto ve většině dokázal z těchto krátkých úseků, záblesků najít tu perlu, toho autora, který literaturu posouval dál."

Aleš Palán, autor knihy o Josefu Florianovi a jeho přínosu pro českou kulturu. Jak už jsme úvodem řekli, značku Dobré dílo dnes používá Václav Florian, vnuk staroříšského nakladatele.

Co pro něj znamená, být nositelem toho jména, být nositelem rodinné tradice?

"Florian být je někdy řehole. Lidi neradi slyší pravdu, nebo tu tvrdohlavou pravdu, co si člověk myslí. A jako Florian je člověk někdy velice impulzivní, dědoušek byli impulzivní, a my jsme taky zdědili tvrdohlavost. A člověk s tím musí umět žít."