Češi na paralympiádě nezklamali

Jiří Ježek, foto: ČTK
0:00
/
0:00

Jedenáct medailí získal čeští handicapovaní sportovci na právě zakončených 14. Letních paralympijských hrách v Londýně. O jednu medaili tak překonali olympioniky, kteří v britské metropoli bojovali o cenné kovy před měsícem. Pravda, olympionici získali hned čtyři zlaté medaile, zatímco paralympionici jen jednu, ale co do počtu dalších medailí a umístění v první desítce je výrazně předčili. Hlavně však překonali svůj handicap a žijí téměř běžný život. Shrněme si závěrečný týden jejich soupeření v Londýně.

Radek Procházka a Leoš Lacina, foto: ČT24
První čtyři dny paralympiády přinesly českým barvám čtyři medaile, závěrečný týden dalších sedm. Vše načal hned v pondělí lukostřelec David Drahonínský, který sice neobhájil zlatou medaili z Pekingu, nicméně si z Londýna odveze stříbro. Před čtyřmi lety protrhl smůlu čtvrtých míst z mistrovství světa a prožil životní úspěch. Vozíčkář soutěžící ve třídě W1, který ochrnul po pádu z balkonu ve třetím patře ve stavu náměsíčnosti, našel tentokrát v Londýně jediného přemožitele - Američana Jeffa Fabryho:

"On chce vyhrát, a já chci jenom předvést lidem, že umím střílet z luku. Bohužel trošičku toho sportovního štěstíčka bylo dneska u toho Jeffa a rozhodně mu jeho vodováha pomohla. On díky svému handicapu střílí z luku trošku jinak než my kvadruplegici, kteří máme postiženy obě ruce. Luk máme usazený jinak, a on si díky vodováze mohl dávat v tom nepatrném větru luk do roviny. A není to jenom můj názor. Ale jak říkám, vodováha, nevodováha, já umím vyhrávat i bez toho. Možná to byla jeho trošku lepší příprava, že on zvítězil nakonec."

Přesto, že byl David Drahonínský výrazně nespokojen, že se mu nepovedlo vyhrát, neopouštěl ho humor a hned zalaškoval:

"Až za to stříbro dostanu tu odměnu, tak mi zbude sotva na to, abych si koupil barák, a na auto mi nezbude. Kdybych měl zlato, tak si můžu koupit jako po Pekingu nové auto, protože to moje je po čtyřech letech už vyjeté, že jo. Plachetnice má profouklou plachtu, rodinný domek taky nic extra, už je obydlený. Asi budu muset ještě trochu pracovat, abych si něco přivydělal, nechci bydlet ve stanu. Je to těžké, to stříbro, asi zajdu do zlatnictví v Londýně. Fotku už s tím mám. Navíc se se zlatou se líp hází prasátka na fanynky ze stupňů vítězů."

Další stříbro přidali do české sbírky hned v úterý boccisté Radek Procházka a Leoš Lacina. Česká dvojice podlehla ve třídě BC4 ve finále 3:5 mistrům světa Pintovi s Dos Santosem z Brazílie, na které nestačila v turnaji ani ve druhém vzájemném zápase. Připomenu, že boccia se nejvíce blíží petangu, tedy snaze dokutálet své míčky co nejblíže k cílovému míčku neboli „jacku".

"Stříbro se blýská úplně skvěle, já mám nádherný pocit. Je to takové završení sportovní kariéry po úraze. Nevěděl jsem prakticky, co budu po úraze dělat. Začal jsem s plaváním a dostal jsem se až k boccie. Netušil jsem před čtyřmi lety, kdy jsem se dostal do reprezentace, že budu tady na paralympiádě a mít stříbro,"řekl po finále Leoš Lacina a Radek Procházka k tomu připojil:

"Opravdu mě to moc potěšilo, i skóre i kvalita hry s mistry. Bylo to suprové. Jenom škoda, že to Leošovi trošku nesedlo. Mohli jsme i vyhrát. Ale to nevadí. Prostě jednou se nedaří jemu, jindy zase mně. Až to přijde a budeme oba dva dobří, tak určitě zvítězíme. Troufám si říct, že bychom mohli v Riu to těm Brazilcům oplatit doma."

Eva Berná, foto: ČT24
Ke stříbru se v úterý připojila bronzem atletka Eva Berná, která při svém čtvrtém startu na paralympijských hrách zopakovala ve vrhu koulí ve třídě F37 umístění z Atén a Pekingu. V Londýně prohrála s dvěma Číňankami. Každým pokusem se Eva Berná zlepšovala a třetím vrhem dosáhla hranice rovných 11 metrů, čímž překonala svůj i evropský rekord:

"Já jsem spokojená, protože jsem si tu hodila osobní rekord 11 metrů, který jsem chtěla hodit už před rokem i dřív. Jsem ráda, ale trošku mě mrzí, že jsem nehodila třeba 11,05, abych dala tu Číňanku. Vím, že Mi Na, co hodila o dva metry dále, je světová rekordmanka a nemoha jsem s ní soupeřit. Namotivovala mně ale ta druhá, co brala stříbro. Chtěla jsem jí přehodit, a tím se mi povedlo těch jedenáct metrů."

Na první a bohužel jedinou zlatou medaili si čeští paralympionici museli počkat až do středy. Vybojoval ji cyklista Jiří Ježek v silniční časovce. S jedenácti medailemi se tak stal nejúspěšnějším cyklistou v historii paralympijských her. Jeho kolega Jiří Bouška přidal ve stejné třídě C4 bronz. Sedmatřicetiletý Jiří Ježek, cyklista s podkolenní amputací, v časovce na 24 kilometrů na závodním okruhu v Brands Hatch obhájil zlato z Pekingu a svoji bilanci z paralympiád vylepšil na 6 zlatých, 4 stříbrné a jednu bronzovou. Druhý byl jeho přemožitel z dráhové stíhačky Carol-Eduard Novak z Rumunska, který na Jiřího Ježka ztratil sedm sekund.

Jiří Ježek, foto: ČTK
"Bylo to strašně moc nečekané. Ráno jsem si myslel, že budu mít stříbro, protože můj největší soupeř, Rumun Carol-Eduard Novak, je lepší, byl lepší celou dobu i na velodromu. A loni mě porazil o minutu a půl na podobné trati, takže jsem nečekal, že bych mohl bojovat o zlato. Možná proto jsem šel do toho závodu s čistou hlavou, jel jsem si svůj vlastní závod, nikdo mi nehlásil mezičasy, i když jsem tušil, že jedu dobře, protože jsem hned v prvním okruhu sjel závodníka, který startoval minutu přede mnou, a během druhého okruhu jsem sjel závodníka, který startoval dvě minuty přede mnou. Ale netušil jsem, že jedu na zlato. Když komentátor hlásil, že mám zlatou medaili, tak jsem propukl v obrovské nadšení. To je prostě krása nečekaného vítězství. I když mám za sebou už pět zlatých medailí z paralympijských her a šest titulů mistra světa, tak tahle medaile pro mě znamená strašně moc, znamená to, že ta patnáctiletá práce ve sportu se zúročila i dneska. Jsem asi jediný handicapovaný cyklista, který získal zlato na čtyřech paralympiádách po sobě. Je to obrovský úspěch nejen pro mě, ale hlavně pro všechny, kteří stojí kolem mě, pro trenéra Viktora Zapletala a hlavně pro moji manželku, která mě celou dobu podporuje,"řekl Jiří Ježek.

Bronzový Jiří Bouška ke svému umístění dodal:

"Je to spíš výsledek dlouhodobé práce. Z průběhu tohoto roku to myslím není až tak velké překvapení."

Středeční medailovou sbírku zkompletovala Tereza Diepoldová stříbrem v časovce C1-C3. Čtyřiadvacetiletá bývalá dlouholetá plavkyně s nadkolenní amputací se kolu věnuje teprve tři roky. Přesto se po vítězství v letošním Světovém poháru dočkala medaile i na paralympiádě:

David Vondráček, foto: ČT24
"Dostala jsem se dvakrát na paralympiádu, ale jinak jsem 'nic' nedokázala, takže si toho umístění a medaile moc vážím."

Poslední, jedenáctou medaili vybojoval tricyklista David Vondráček v silničním závodu na 24 km v kategorii T1-2. Šestadvacetiletý sportovec s poruchou hybnosti po dětské obrně skončil třetí:

"Tohle je moje nejdůležitější medaile, protože je to první paralympiáda. Je to tady úplně suprové. Přeji to každému sportovci, ať už handicapovanému, nebo zdravému."

Suma sumárum jedenáct medailí - 1 zlatá, šest stříbrných a čtyři bronzové. V Pekingu jich ale bylo 27. Co se za tu dobu změnilo? Vývoj šel dopředu, ale v Česku nikoliv. Vlajkonoš české výpravy Rostislav Pohlmann ví, co se musí změnit:

"Rozhodně větší profesionalizace. To každopádně. Asi těžko někdo stihne chodit osm hodin do práce a tak tvrdě trénovat."

klíčové slovo:
spustit audio