Češi nás přijali velmi vstřícně, říká Zvjezdana Marković. Na začátku války v Jugoslávii uprchla s rodinou ze Sarajeva
Zvjezdana Marković v Sarajevu vedla jedno z největších vydavatelství. Kvůli začínajícímu konfliktu v Jugoslávii se však s rodinou rozhodla ze Sarajeva odejít.
Ačkoli původně neplánovali v tehdejším Československu zůstat, usadili se nakonec v Praze. Díky dlouhodobé tradici přátelských vztahů mezi Jugoslávií a Československem pro ně nebylo těžké se do české společnosti začlenit. Dnes Zvjezdana Marković pracuje jako manažerka umění na volné noze a do svého rodného jazyka přeložila knihu Vzpomínky na Bosnu.
Narodila jste se v bývalé Jugoslávii, dnešní Bosně a Hercegovině. Ze Sarajeva jste odešla kvůli válce. Jaké konkrétnější okolnosti Váš odchod provázely?
„Tenkrát jsme měli dvě malé děti a právě kvůli nim jsme se rozhodli z města na určitou dobu odejít. Jenže ta doba se protáhla na 30 let."
Mohla byste popsat, jak vypadalo Sarajevo a život v něm před válkou?
„Předválečný život v Sarajevu byl neskutečný. Když s manželem našim již dospělým dětem občas vyprávíme, jaký jsme v Sarajevu vedli život, přijde nám to neuvěřitelné. Byli jsme šťastní, měli jsme spoustu přátel. Nikdo nikoho nesoudil podle národnosti, jak je to dnes běžné. Všichni jsme byli Sarajevané nebo Jugoslávci."
Jak se město během války změnilo?
„Hodně. Když do Sarajeva přijde nějaký cizinec, tak první, co uvidí, je zničené město. To se změnilo. To ale není důležité, dá se to opravit. Sarajevo se změnilo spíše z hlediska složení obyvatel. Spousta lidí odjela a už se nikdy nevrátila. Přistěhovali se tam jiní lidé, kteří se do velkoměsta možná ani nehodí."
Bylo těžké se po příchodu do Československa začlenit do zdejší společnosti?
„Původně jsme neplánovali se v Praze usadit. Ze Sarajeva jsme nejdříve odjeli do Chorvatska, kde jsme měli menší dům. Jelikož se ale blížila zima, nebylo možné tam déle zůstat. Přesunuli jsme se na chvíli do Švýcarska, jenže se vyskytly nějaké potíže, a tak jsme si řekli, že pojedeme do Čech, kde jsme měli několik známých.
Počítali jsme s tím, že jakmile začne zima, válka skončí, protože nikdo takovou zimu nevydrží. Jenže ti lidé ji tam, chudáci, museli vydržet čtyřikrát. My jsme si během čekání začali v Praze zvykat. Nebylo těžké se začlenit do české společnosti. Češi a Jugoslávci spolu tradičně udržovali dobré vztahy, dobře se navzájem znají a už v minulosti si pomáhali. Život v Praze byl tedy příjemný, byli jsme přijati velmi vstřícně."
Jakým způsobem jste Sarajevo opustili?
„Bylo to velmi složité. Vlastně jsme byli zajatci všech válečných stran. Sarajevo bylo muslimské, a my jsme tam nebyli moc vítaní, protože jsme muslimové nebyli. Zároveň nám ale nebylo povoleno odejít, protože bylo velmi důležité před mezinárodní společností ukázat, že Sarajevo je multietnické. Vláda nakonec rozhodla, že matky s dětmi mohou město opustit. Chybělo totiž jídlo, nebylo tam nic.
Já se tedy rozhodla se svými dětmi odejít. S odchodem nám pomohla židovská obec. Tenkrát v Sarajevu žila spousta původem sefardských židů. Tamní společnost je velmi respektovala, nikdo si k nim nic nedovolil, a tak jim bylo povoleno město opustit. Myslím, že Sarajevo tenkrát přes židovskou obec opustilo snad více lidí nežidovského vyznání než samotných židů."
Do České republiky během války odešel z Bosny a Hercegoviny větší počet lidí. Je zde aktivní bosenská komunita?
„Ano, je zde opravdu hodně Bosňanů. Mnozí z nich ale tehdy z Československa odjeli do dalších zemí, neboť očekávali výraznější pomoc. Zůstali tu spíše intelektuálně zaměření lidé, kteří chtěli pracovat a mohli se postarat sami o sebe. Nejprve zde byla založena Společnost česko-bosenského přátelství a poté organizace Lastavica, která je v české společnosti známá. Dále přibylo i občanské sdružení Luka. Většina aktivit těchto sdružení je orientována na kulturu."
V Sarajevu jste pracovala ve vydavatelství. Věnovala jste se tomuto odvětví i po příchodu do Prahy? Co je dnes náplní Vaší práce?
„V Sarajevu jsem byla ředitelkou jednoho z největších jugoslávských vydavatelství, které se jmenovalo Svjetlost. Práce pro mě byla srdeční záležitostí. V Praze jsem nejdříve pořád čekala na to, až se budu moci vrátit. Poté mi ale došlo, že určitá komunikace s českou společností je zapotřebí. Věděla jsem, že Československo a Jugoslávie už za sebou mají dlouhou tradici kulturní spolupráce, a tak jsem se orientovala tímto směrem a začala pracovat jako manažerka umění na volné noze. Nežádala jsem o žádnou pomoc nebo podporu a nakonec jsem je ani nepotřebovala, protože se ukázalo, že česká společnost měla velký zájem o to, co jsme mohli nabídnout.
Za třicet let jsem pořádala spoustu akcí, které byly dost navštěvované, například výstavy, prezentace knih apod. Některé knihy jsem i sama překládala do češtiny, samozřejmě za pomoci lidí, kteří tento jazyk ovládali lépe než já. Do svého mateřského jazyka jsem pak zase překládala z češtiny. Překlady byly v Bosně a Hercegovině a vůbec v Jugoslávii dobře přijaty."
Co například jste do bosenštiny přeložila?
„Moje nejmilejší kniha, o které se musím zmínit, se jmenuje Vzpomínky na Bosnu. Vznikla na základě poznámek jednoho českého četníka, který za dob Rakouska-Uherska strávil v Bosně šestnáct let. Velmi podrobně si zaznamenával vše, co zažil. Ručně napsal snad přes dva a půl tisíce hustě popsaných stran velikosti A4. Jeho děti zápisky zdědili a jeden z jeho vnuků je uspořádal. Díky slavistce Dagmar Dorovské se pak zrodila kniha Vzpomínky na Bosnu. Moc mě zaujala, protože jsem se přes ni o minulosti Bosny v daném období, kdy byla anektovaná Rakouskem-Uherskem, dozvěděla mnohem více než z jiné literatury. Knihu jsem posléze přeložila a v Bosně se dočkala již třetího vydání."
Jak z Vašeho osobního úhlu pohledu hodnotíte to, jak se Bosna a Hercegovina s důsledky konfliktu vypořádala? Navštívila jste po válce Sarajevo?
„Do Sarajeva jsem se moc nevracela, protože vše, co jsme tam měli, jsme ztratili. Spousta přátel a známých odjela a komunikace s nimi začala slábnout. Stále ve mně převládá pocit, že Bosna se s konfliktem nedokázala vypořádat, neboť válka tam umělým způsobem začala a stejně i skončila. Ten plamen tam je stále někde zažehnutý.
Nejhorší je, že v různých médiích se každodenně objevují propagandistické a nacionalistické ideje. Lidé jsou z toho otrávení, ale už si zvykli na to, že se bojí jeden druhého. To ale mluvím o veřejném životě. V soukromí se všichni mají moc rádi a rádi se scházejí, rozdíly tam neexistují. Je to takový dvojí pohled na to, jak život v Bosně vypadá. Aspoň tedy z mého úhlu pohledu."