Česká absurdita

Případ Jozefa Lenárta, obviněného spolu s Miloušem Jakešem z vlastizrady za politické angažmá v roce 1968, se opět zamotal. Důvodem je tentokrát Lenártova poslanecká funkce, kterou před více než třiceti lety zastával. Jak uvádí Zdeněk Vališ, v celé absurdní kauze jde jen o dílčí absurditu.

Jozef Lenárt

Jakeš a Lenárt čelí za uplynulých sedm let už třetímu obvinění z vlastizrady, neboť v srpnu 1968 tajně jednali s okupanty o vytvoření dělnicko- rolnické vlády, která měla okupaci legalizovat. Stejně jako u řady jiných obvinění, týkajících se komunistické éry, také v tomto případě se opakuje týž nepatrně obměněný model: nacházejí se nedokonalosti ve vyšetřování či v žalobě, ke slovu přichází i otázka promlčení, popřípadě amnestie. Nyní si zase soudkyně Městského soudu v Praze všimla, že Lenárt byl v roce 1968 poslancem a že se něj vlastně může vztahovat poslanecká imunita. Přitom otázku Lenártovy imunity nadhodil už před sedmi lety jeho obhájce. Teď, když už se konečně začalo schylovat k soudnímu řízení, si toho najednou všimne soudkyně. Případ se tedy opět zdrží, protože se musí čekat na vyjádření Nejvyššího soudu, zda imunita platí nebo ne.

Zdá se nicméně, že na různé absurdity provázející vyšetřování zločinů prominentů bývalého režimu si už veřejnost zvykla a nevyvádí ji z míry. Na druhé straně nesuďme státní orgány a soudy zase tak moc příkře. Všichni totiž stojí před rébusem, které je logickým myšlením těžko rozluštitelný, před základní absurditou, od níž se vše odvíjí. Na jedné straně tu máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Na straně druhé je zde formulka o právní kontinuitě, což v praxi znamená, že komunističtí zločinci jsou souzeni za porušování svých komunistických zákonů. Pokus skloubit obě premisy rovná příslovečné snaze o vytvoření kulatého čtverce.

Milouš Jakeš

Na první pohled je vina komunistických vůdců evidentní a obvinění z vlastizrady samozřejmé. Nechystali se snad ve spolupráci s cizí mocí svrhnout legitimní vládu v zemi a nezradili tak svou vlast v každém morálním, politickém i právním smyslu? Jenže už od roku 1948 bylo Československo zcela bezprávným satelitem Sovětského svazu a ani v roce 1968 tu komunistický režim nebyl legitimně. Českoslovenští vládci byli pouhými správci, šafáři. Z čeho je tedy možné Jakeše a Lenárta žalovat? Úmyslné zabití neboli vraždy těm dvěma zřejmě prokázat nepůjdou.

Pokud jde o územní celistvost republiky a případně narušení její suverenity, není jasné, jak hodlá obžaloba prokázat, že něco takového existovalo. Srpnová invaze byla přece pouhým policejním zásahem proti správcům. Na druhé straně není ovšem ani jasné, jak chce obžaloba dokázat, že Jakeš a Lenárt zrazovali svou vlastní ústavu, když pomáhali Moskvě hájit věc komunismu v Československu. Vždyť de facto vlastizrádně jednali naopak ti, co pokusem o reformu ohrožovali socialismus. Příslušné paragrafy socialistické ústavy by jistě bylo možné interpretovat v tomto duchu. Ať už tedy uvažujeme o vlastizradě v roce 1968 z toho či onoho úhlu, zaplétáme se do rozporů. A tak, pokud Jakeš a Lenárt stanou před soudem, může se lehce stát, že demokratický režim bude soudit zločinné komunisty za to, že zrazovali vlastní zločinnou ústavu, přitom ale bude zároveň potvrzeno, že Československo bylo suverénním státem a Pražské jaro byl legitimní pokus o reformu socialismu. To je ta česká absurdita.