Česká menšina v Peregu Mare má kostel i muzeum
Když se řekne Češi v Rumunsku, každý se představí české vesnice v Banátu. Čechy však najdete i nedaleko Temešváru ve vesnici Peregu Mare, asi 40 kilometrů od města Arad. Do Rumunska přišli v 60. letech 19. století z oblasti Přelouče, a získali tu zdarma půdu.
Dřív sem vedla prašná silnice, dnes přijedete do Aradu po nové dálnici a do Peregu po asfaltce. Je tu pět kostelů, a jeden z nich patří české komunitě. Blízkost velkých měst a nová infrastruktura tu zabraňují vylidňování.
Česká příjmení jako Bareš, Bednář, Kalousek nebo Růžička jsou tady pořád slyšet. Duší zdejší české komunity je kazatel Jaroslav Kalousek. Kromě kostela ho můžete potkat na traktoru nebo kombajnu na rozsáhlých polích, kde jeho rodina hospodaří.
„Před našimi předky sem přišli Němci a Rusíni. Češi sem přišli jako reformovaní evangelíci roku 1862. Na začátku sem přišlo 50 rodin".
Kalouskovi existují pořád. Kdy přišli vaši předci?
„Kalouskovi stále existují. Máme tu za sebou čtyři baráky, ve kterých žijí Kalouskovi. Ale kdybychom se podívali do matriky, tak bychom zjistili, že ve 30. až 40. letech patřila Kalouskovým celá jedna stránka. Další Karetovým a další Koberovým, což už dnes neplatí".
Početnému národnostnímu složení v Peregu Mare odpovídá i počet kostelů. Ve vesnici, která má asi 800 obyvatel, je jich pět. Ten český byl po ničivé bouři před pěti lety nově zrenovovaný. A možná nepřekvapí, že jeho autorem je další příbuzný, architekt Josef Kalousek.
„Jeho vnuk je zpěvák Jan Kalousek. Takže jeho dědeček nám nakreslil plán kostela. Má tvar pětiúhelníku, a říká se, že má moc dobrou akustiku. Za minulého režimu, když chtěli natočit něco kvalitního, tak přicházeli sem".
Češtinu zvládá i nejmladší z generace Kalousků
Národnosti se v Peregu Mare vzájemně mísí. Místní to nutí mluvit i několika jazyky. Jaroslav Kalousek mluví dokonce šesti. Češtinu využil při své práci i jeho syn Iosif. Pracuje nedaleko Aradu v české kosmetické firmě.
„Naši rodiče se už narodili tady, i babička. Ale babička a strejda z tatínkovy strany se dostali v 50. letech zpět do Prahy. Doma se mluvilo vždycky česky. Já nemám za manželku Češku, je napůl Rumunka a napůl Srbka. Česky ale rozumí docela dobře. Poslední generace už dobře česky nemluví".
Nejmladší z generace, jednadvacetiletý student techniky Eman Kalousek, ale češtinu zvládá.
„Česky mě naučil můj tatínek a babička, ke které jsem jezdil do Čech, když jsem byl malý. Když mi bylo asi deset, tak jsem byl v Česku na táboře, kde se mluvilo jen česky. Tak jsem se musel naučit".
Iosif Kalousek češtinu uplatnil i ve svém povolání. Pracujete pro českou firmu?
„Ano, už hodně let. V roce 1996 byly v Bukurešti Dny českého průmyslu, nějaký veletrh. A tam jsme se seznámili".
Jezdíte pracovně do Česka?
„Ano, jezdím, ale ne moc často. Asi dvakrát za rok".
Setkáváte se s Čechy v Temešváru a v okolí?
„Bohužel se moc nesetkáváme. V Temešváru znám pár Čechů, se kterými jsem se v Peregu jako malý kamarádil, ale je málo času".
Byl jste se podívat v některé z českých vesnic v Banátu?
„Mám dobrého kamaráda, jehož tatínek pochází ze Šumice. Tam jsem párkrát byl. Mladí odchází, jsou tam už jen starší. Většina mládeže jezdí pracovat do České republiky. Dobře se tam naučí češtinu. Myslím, že kontakty jsou teď lepší, než byly za komunistů. Čeština by se mohla udržet".
Organizátoři festivalu Banát říkali, že může nastat doba, kdy se čeští krajané budou do Rumunska vracet. I váš syn se zmínil o tom, že by bylo dobré češtinu trochu oživit.
„Jak syn vzpomínal, že byl se sestřenicí na táboře, tak ta žije v Bukurešti, pracovala na ambasádě, a dělala si kurz češtiny. Nevím, jaké jsou možnosti v Temešváru".
Jezdíte do Česka i soukromě?
„Ano, byli jsme v Praze i s Emanem. Já jsem tam jezdil jako dítě k babičce. Máme v plánu i další cestu. Já sám Česko moc neznám. Jsou tam krásná místa, kam bych se rád podíval".
Kam nejraději jezdíte v Rumunsku? Máte oblíbené místo?
„Loni jsme s manželkou byli u řeky Nera. Je tam moc hezká příroda. Rád jezdím po horách v Banátu".
A vy Emane, máte nějaké oblíbené místo?
„Mě se moc líbí v Peregu Mare, kde mám babičku a rodiče a tam rád jedu".
Obyvatelé z Peregu Mare mají štěstí, že jsou nedaleko měst jako je Arad nebo Temešvár. V nich vyrostla řada továren, lidi z Peregu přivážejí autobusy do práce, a mladí příliš neodcházejí.
Jazyku menšin se naučili i politici
Kromě Čechů žijí v Peregu další menšiny. Skoro 45 procent Maďarů, 25 procent Rumunů a 12,5 procenta Slováků. Čechů jsou tu zhruba tři procenta. Najdete tu i Rusíny a Němce. Dokonce i představitel Rady okresu Arad Ciceac Vasile, se naučil řeč slovenské menšiny.
„Já jsem Rumun, ale naučil jsem se slovensky v Nadlacu".
Z jakého důvodu jste se začal učit slovensky?
„V Nadlacu žije největší slovenská komunita, tak abychom si mohli lépe rozumět. Žijí tu starší lidé, a mohl bych s nimi mluvit".
Jak vidíte budoucnost české a slovenské komunity?
„Vím, že si mezi sebou dobře rozumí. Když jsem byl dvanáct let primátorem města Nadlac, tak jsme uzavřeli partnerství s českým městem Nový Bydžov. Znám tam hodně dobrých lidí. Byl jsem i čtyřikrát v Praze".
Slovenský malíř se cítil ve zdešjím kostele jako doma
K českým a slovenským menšinám přijíždí řada umělců. Rozhlas Temešvár nedávno slavil den českého a slovenského vysílání. A výstavu obrazů tu zahájil slovenský malíř Jozef Chrena z česko-slovenského pomezí. Do rumunského rozhlasu se dostal díky naší kolegyni z Temešváru Vlastě Lazu. Motivem jeho obrazů byla především krajina.
„Na výstavu do rumunského rozhlasu jsem vybíral hlavně slovenské motivy, protože je tu hodně Slováků, kteří tu žijí víc než 200 let. Jsou tu motivy Tater a rodného Záhoří. Mám i hodně motivů z Moravy a z Čech".
Co nejraději malujete na Moravě? Máte svoje oblíbené krajiny?
„Rád maluji vinné sklípky. Tam občas někdo i to víno nabídne. Rád maluji Prahu, Krumlov, hodně jsem maloval v Brně. Pět let jsem tam žil, je to pro mě známé město. Rád maluji i Podluží, Dyji a tak".
Jak došlo k tomu, že vystavujete zde?
„V Táboře v Čechách jsem potkal vaši kolegyni Vlastu Lazu. Pak jsem se s ní setkal na Manhattanu, kde jsem měl výstavu. Před dvěma lety zavítala na Slovensko. A dnes jsem tu já".
Jak se vám líbí zdejší vesnice a lidé?
„Je velmi milé se s nimi setkat. Udržují si svoje zvyky. Byli jsme na slovenské mši, kde jsem se cítil skoro jako doma. Pak bylo velké pohoštění, na které si tu potrpí. Jsou tu milí lidé. Líbí se mi tu."
