Česká školička v Soluni dala dohromady i české maminky

Pobřeží Jónského moře, léto, slunce a k tomu škola.

„Pozor, soustředíme se. Jaké je české jídlo?“, říká paní učitelka. A od dětí se ozývá: „Řízek, nebo klobáska. A jaké je hlavní město Čech? Praha“.

I takto se učí česko-řecké děti. Studentka řecké filologie Markéta Strnadová založila před pár lety v Soluni Českou školičku. Kromě výuky češtiny tu mají výbornou knihovnu. Děti tu prožily i rozhlasovou Noc s Andersenem.

„Nám se podařilo za poslední dva roky navézt zhruba 700 až 800 knih. Začátky byly úsměvné. Já jsem tehdy studovala v Janině na univerzitě novořečtinu a literaturu v magisterském oboru. Byla jsem na koleji, takže jsem do Soluně jezdila 300 kilometrů. Tady jsem učila na třech místech, pak jsem jela 100 kilometrů do Leptokárie, kde jsem učila taky. Byla jsem taková kočovnice. U jedné maminky jsem se najedla, u druhé jsem přespala“.

Na svá studia a aktivity ve školičce si Markéta Strnadová přivydělávala přes léto jako průvodkyně v cestovní kanceláři, v zimě prací v restauraci. Její maminka je Řekyně. Markétini prarodiče se dostali do Čech jako děti v roce 1948 po skončení občanské války v Řecku. K výuce češtiny ji inspirovala Česká škola bez hranic.

„Založila jsem facebookovou stránku a začala jsem shánět kontakty elektronicky, protože konzulát byl tehdy ještě zavřený. Neměla jsem tak nikoho, kdo by mi kontakty pomohl nasbírat, ale věděla jsem, že už to zdravé jádro tu je“.

Děti si v češtině sdělují i svá tajemství

A školička začala fungovat. Do Řecka se rozjela mezi děti a učitelky Daniela Brůhová:

Do které třídy chodíš?

„Do šesté třídy tady v Leptokárii. Je mi 11 let a jmenuju se Nikos“.

A příjmení?

„To je řecké, Musdrakas“.

Co teď ve škole děláte?

„Měli jsme napsat deset zvířat. Paní Markéta říkala, že si s těmi slovy zahrajeme nějakou hru. Je tu kuřátko, slepička, prasátko, ptáček, kočka, pes, sova“.

Znáte přísloví nosit sovy do Atén?

„To se v Řecku moc neříká. Nevěděl jsem ani, že se to říká v Česku“.

Byl jsi Nikosi v české škole?

„Byl, ale jen když jsem chodil do první a druhé třídy, pak jsem tam chodil na zimu“.

Máš srovnání, která je lepší?

„V těch nižších třídách, jako je první a druhá, tak je trochu lepší česká třída. Vysvětlují vše klidně, udělají z toho pohádku, pak si to děti zapamatují“.

Nikosi, mluvíte doma česky?

„Se sestrou mluvíme pořád česky. Když je tam táta, tak řecky, ale když si chceme říct něco mezi námi, co by nemusel slyšet, tak v češtině. Několikrát nám říkal, mluvte taky trochu řecky, ať vám rozumím“.

Ve škole je i občerstvení, bramboráky a zmrzlina. Kde jste se tak skvěle bramboráky naučila?

„Já tu mám maminku, takže mi je celé dopoledne pekla. Žiju v Leptokárii už 13 let, jako většina z nás, místních Češek, jsme tu provdané“.

Jak se tu žije?

„V létě krásně, v zimě je tu mrtvo. Dokud byly děti malé, tak jsme mohli zimu trávit v Čechách a léto tady, protože většina prací je tu sezónních. To byla ideální kombinace. Děti chodily do české školky, léto trávily u moře. Teď už chodí do normální školy, tak se to nedá takto zkombinovat. V Čechách teď trávíme měsíc v zimě a většinu roku jsme tady“.

Jak je to tady s prací?

„S manželem podnikáme. Máme tu obchod. Člověk si musí zvyknout na jiný pracovní systém. Pět měsíců v létě jedete deset, dvanáct hodin denně bez jediného dne volna. Moje děti mluví výborně česky. Naštěstí chodí do řecké školy, takže se tam naučí řečtinu. My máme doma české klima, máme českou televizi, moje maminka jezdí na celé léto a mluví s nimi jen česky, protože jiný jazyk neumí. Já s nimi taky mluvím česky, v té České školičce jsou hlavně proto, aby se naučily dobře psát. Mluví dobře, ale gramatiku do nich sama nedostanu“.

Jaký je největší rozdíl mezi Českem a Řeckem?

„Když mluvíme o školství, tak si myslím, že si Češi neuvědomují, jakou mají dobrou pedagogiku. Tady je hodně pozadu. Když si vzpomenu na svoje školní léta, tak jsme měli mnohem bohatší vyžití, než co moje děti mají po třiceti letech tady“.

Můžu se zeptat na jméno?

„Linda Kratochvílová“.

A řecké nemáte?

„Ne, tady už asi 20 let, když proběhne sňatek, tak si žena nechává svoje příjmení. Děti mají většinou příjmení po manželovi. Je to výhoda, protože jsem si nemusela předělávat žádné účty, žádné dokumenty“.

Jak je to s rovnoprávností?

„Mezi lidmi je to trošku zkreslené, myslí si, že se tu ženy mají špatně, ale není to tak“.

Nechtěla byste se do Čech vrátit?

„Nejlepší je kombinace trávit léto tady a zimu v Čechách“.

Rodiče uvažují o studiu v Čechách

České maminky si rády popovídají a téma děti je nekonečné. Třeba paní Ivana Čejková má dvě dcera a obě se učí česky.

„Já jsem tu vdaná 16 let. Snažíme se jednou ročně jezdit do Česka, a oni jezdí v létě sem. Kontaktům hodně pomáhají technologie. Přes počítač se vidíme každý den“.

Žije se vám tu asi dobře, když jste tu tak dlouho.

„Já si nemůžu stěžovat. Jsem z jižní Moravy, pracovala jsem v Praze, pak v Německu v Mnichově, a pak jsem se ocitla v Leptokárii. Jsem tu spokojená, ale kdyby byla rodina blíž, a dalo se jít na víkend k babičce, tak by to bylo milejší. Leptokárie je krásné místo. Jsou tu hory, moře, život je tu takový jednodušší, méně stresový. Já jsem porodní asistentka a bylo těžké se v tomto oboru uchytit. Na to potřebujete znát výborně řeč. Manžel podniká a já mu při tom pomáhám. Máme kavárnu“.

Uvažujete o tom, že by vaše dcera, které je 15, šla studovat do Česka?

„Myslíme na to. Nastoupila na lyceum, to je na úrovni českého gymnázia. Díváme se i na vysoké školy v ČR. Dozvěděla jsem se, že když studujete v českém jazyku, tak se škola, neplatí, ale když studujete v angličtině, tak se platí. To je motivace pro nás, aby se věnovala češtině“.

Jaké jsou další důvody naučit se česky? Na to odpověděla Markéta Strnadová:

„Pro mladší děti hraje roli návštěva Čech, babičky, maminky, jestli se v rodině dívají na české pohádky, hrají české hry a jezdí za nimi české návštěvy. To je důležité. A také kvůli kamarádům. U těch malých dětí, předškoláků, ale i první, druhá, třetí třída, tak tam vidíte, že při hodině přepnou na češtinu. Stahují sebou i děti, které jsou na tom s jazykem hůř, což je dobře, protože dětem to pak dává strašně moc“.