České dilema

r_2100x1400_radio_praha.png

Z jednání summitu Evropské unie, který se konal minulý týden, mimo jiné vyplynul důležitý závěr, že šest členských států NATO, které nejsou v unii, se bude moci podílet na akcích budoucí evropské armády. Praha to považuje za obrovský úspěch české diplomacie. Na druhé straně, jak uvádí Zdeněk Vališ, si tím možná zadělala na budoucí problémy.

Ministr zahraničí Jan Kavan považuje možnost podílet se na společné evropské obraně i pro šest nečlenů unie, kteří jsou ale členy NATO za výsledek kompromisu, ke kterému Česká republika podstatně přispěla. Přesto je trošku překvapen změnou postoje Francie, která takovou možnost do poslední chvíle odmítala, aby nakonec přijala další český požadavek na co nejužší institucionální propojení struktur NATO a Evropské unie. České stanovisko k evropským ozbrojeným silám je dlouhodobě známé a neměnné. Vychází z nutnosti zachovat pevné transatlantické vazby při posílení evropské identity. To znamená, že základem evropské bezpečnosti musí zůstat Severoatlantická aliance. Aktivity evropských ozbrojených sil by se omezovaly na mírové, humanitární a záchranné operace. V žádném případě by podle Prahy nemělo docházet k duplicitě s NATO. Někteří zahraniční pozorovatelé ovšem už nějakou dobu upozorňují, že v obecné rovině a ve vztahu k veřejnosti je tato teze vcelku přijímána. O to nervóznější atmosféra panuje v diplomatických kruzích a mezi politiky, i když to podstatné se stále neříká naplno. A to podstatné se prý točí kolem klíčového slova autonomie. Pouhé posilování evropské identity, jaké má bezpochyby zcela upřímně na mysli Praha, se zdá být už překonaným stadiem. O posilování identity, ale pouze v rámci NATO, se mluvilo v polovině devadesátých let. To teď bylo nahrazeno rozhodnutím Evropské unie vytvořit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku s ozbrojenými silami, které by ji podporovaly. Rozhodnutí má přirozeně svou logiku. V Evropské unii je jeden trh a jedna měna. Dalším stupněm podle jejích hlavních členů Velké Británie, Francie a Německa má být jedna bezpečnostní politika. Komentátor International Herald Tribune William Plaff soudí, že konečným smyslem současného dění je vyhlášení evropské nezávislosti na Spojených státech. Vždyť suverenita neexistuje bez vojenských prostředků k jejímu hájení. Zahraniční i někteří čeští pozorovatelé upozorňují, že evropské emancipační úsilí přispívá k posilování už beztak silných izolacionistických tendencí ve Spojených státech a k pocitu, že Evropané už amerického bezpečnostního partnera nepotřebují. Ostatně snaha instalovat nový systém protiraketové obrany bez debaty s Evropany může leccos naznačovat. Česká republika se prý v uplynulých měsících už několikrát dostala do poměrně choulostivé situace a musela podstoupit nelehké rozhodování. Bylo by to pochopitelné. Na jedné straně pociťuje jako prvořadý národní zájem upevňování transatlantických vazeb a odmítá cokoli, co ohrožuje atlantické spojenectví, na straně druhé aspiruje na členství v Evropské unii. Na tomto konstatování nemění nic ani spekulace o tom, že demokratická levice má údajně poněkud více pochopení pro Evropskou unii, zatímco konzervativní pravice pro euroatlantickou ideu.