České "Italky" mi pomohly hlavně s jazykem, říká Jitka Hauerová
Češky žijící v Itálii jsou v posledních letech velmi aktivní. Vznikla ženská krajanská skupina, která sdružuje přes 1800 členek. V jejím programu jsou hlavně vzájemná setkání, podpora při hledání práce nebo bydlení v nové zemi. Ke komunikaci využívají hlavně internet a jejich počet stále narůstá. Vznikly i webové stránky - www.italky.it. V dnešní krajanské rubrice nabídneme rozhovor s jednou členkou, Jitkou Hauerovou. Ta ve středoitalské Umbrii žije už přes 30 let a jak sama říká, setkávání s Češkami a Slovenkami ji velmi obohacuje.
"Poznala jsem se s manželem v Praze, pracoval tam jako geometr. Po 11 měsících jsme se vzali a odjela jsem do Itálie v roce 1977. Je to 35 let, co tady žiju. Nikdy jsem nepracovala, byla jsem vždycky v domácnosti, akorát v devadesátém roce jsem začala pracovat v hotelu, kde jsem byla 10 let. Jinak jsem byla vždycky doma."
Odjížděla jste v roce 1977. Jak bylo tehdy obtížné dostat se z tehdejšího komunistického bloku do Itálie?
"Bylo to dost drsný, protože jsem musela stát příšerný hodiny na dokumenty. Musela jsem zaplatit všechny školy, co jsem tam vystudovala, pak rozhovory na policii, než jsem vyjížděla. Vyslýchali i manžela, všechno chtěli vědět, proč jsme se seznámili a takovéhle věci. Musela jsme se vdát v Česku, nemohla jsem vyjet dříve. Pak jsem mohla vyjet na tři měsíce, pak jsem se zase musela vrátit a vyřizovat všechny dokumenty, co byly v té době potřeba."
Mělo vliv, že se za vás manžel nějak zaručil?
"Ano, ano, on se za mě zaručil, že si mě vzal tam. A prakticky i když jsem měla pořád příslušnost, tak se tímto za mě musel zaručit. Když jsem přijela do Itálie, tak jsem měla okamžitě italskou příslušnost, protože jsem byla vdaná s ním. Nejsou to problémy, které teď mají třeba holky, co se berou a mají příslušnost po dlouhých letech. Někdy i vůbec. Já má obě dvě příslušnosti, českou i italskou, kdybych se jednou chtěla vrátit do Česka."
Když jste sem přijela na konci 70. let, jakou první změnu jste zaregistrovala nebo jakou změnu jste viděla tenkrát na první pohled?
Jak vidíte tehdejší Itálii a dnešní Itálii v tomto směru?
"Trochu se to změnilo, ale není to všude. Na jihu je to ještě, jaké to bylo před 30 lety, na severu se to pomalinku mění a ženy jsou víc průrazné, mají víc kuráže dát svoje slovo dopředu, než to, co mohly dělat předtím."
Jak vlastně probíhají vaše vazby s Českem nebo Československem po celou tu dobu, co jste tady byla? Jakou intenzitu měly třeba v 80. letech, pak v 90. letech a pak po roce 2000? Můžete to nějak shrnout?
"Když jsem se sem nastěhovala, tak jsem bydlela v malém městečku. S manželem jsem hodně jezdili za prací, takže jsem tady byla málo a nikdy jsem tady pořádně českou a slovenskou holku v blízkosti neměla. Takže jedině telefonáty, protože jsem věděla, že v Miláně už existovala jedna skupina, kterou založila moje kamarádka, co jsme spolu chodily do školy. Bydlela v Miláně a založila tuto skupinu, protože to nebylo rozhrnuté po celé Itálii. Většinou jsme se setkávaly, když jsme si chodily na ambasádu pro vízum. Takže jsme jeden den byly většinou společně a pak jsme se zase každá rozjely do svých městeček. Většinou jsme každá byly v nějakém malém městečku. Ty, co bydlely v Římě jsme nikdy nepotkávaly, protože ty si to tam vyběhávaly jinak."
Jak to bylo s vaší češtinou?
Ta situace se tedy změnila, když jste poznala tu skupinu. Jak?
"Změnila se v tom, že si každý den můžu s některou z nich popovídat nebo dokonce napsat, na což už jsem taky hodně zapomněla, psát česky. Když se s ní můžu často stýkat nebo když dělají srazy, na kterých jsem byla asi jenom na jednom, protože na ty další - bohužel je mi skoro 57 let, mám různé problémy a nemoci - se nemůžu dostavit. Hodně mě to ale mrzí, když nemůžu, protože se mi to líbí a myslím si, že ten, kdo vůbec tyto společnosti zavádí, že to dělá moc dobře, protože to je potřeba."
Kolik je ve skupině "Italek" lidí ve vaší věkové skupině a překvapilo vás to, kolik jich tam je?
"Když jsem se podívala, tak mi to připadalo, že jsem tam byla nejstarší. Pak jsem pomalinku zjišťovala, že jsou tam i ženy, které mají můj věk. Bohužel ale myslím, že v Umbrii jsou jenom dvě, jinak bydlí většinou všechny hodně daleko. Jsou do těch 35, 36 let tady v Umbrii."
"Měla bych jich hodně, ale není možné je udělat, protože všichni pracují, všichni mají rodiny a všechno. Třeba by se mi líbilo jet na týden všichni společně - jenom holky samozřejmě, bez manželů, bez dětí, ale to není možné, že jo. Oni tyhlety srazy i když jsou často, i někdy jednou za dva měsíce, jsou dobrý."
Jak se k tomu vlastně staví vaši manželé nebo vaši partneři? vědí vůbec o tom, že se setkáváte, jaký na to mají názor?
"Můj manžel o tom ví, jednou byl i na jednom srazu. Bohužel mu bylo špatně, takže z toho moc neměl. Myslím si, že si myslí, že je to dobrý, že je to potřeba. Protože oni se scházejí mezi rodinami nebo tak, tak zase pro nás je docela dobré se scházet mezi námi a popovídat si česky a slovensky. Mít jeden večer jenom pro nás."
