České škole v Kalifornii se daří, rodiče do ní vozí děti i dvě hodiny
V Kalifornii vznikla v roce 2012 nová česká škola. Czech School of California pusobí v San Franciscu, a kromě výuky češtiny pořádá pro místní českou komunitu řadu setkání a kulturních akcí. Jak prozradila v rozhovoru pro Radio Praha jedna z jejích zakladatelek Michaela Žučková, rodiče sem přiváží děti z oblastí, které jsou vzdálené i dvě hodiny. Ona sama do Prahy přiletěla na otočku z kalifornského léta do české únorové zimy.
„Já jsem ve Spojených státech už sedm let. Původně jsem tam odcestovala s manželem, který nastoupil na univerzitu ve státě Indiana. Pak se nám tam zalíbilo a zůstali jsme tam. Přesunuli jsme se do Kalifornie za prací“.
Jak dlouho jste v Kalifornii a kde?
„V Kalifornii jsme kousek pod San Franciscem, přímo v Silicon Valley. Bydlíme kousek od Palo Alto v Redwood Shores. Jsme tam už pět let. Jsou tam lidé různých národností, a je to zajímavá oblast“.
Kolik bylo v Kalifornii stupňů, když jste odlétala?
„Měli jsme krásně. K nám přišlo léto, měli jsme 23 stupňů Celsia. Byl to trochu šok, únor není úplně vhodná doba na cestování do Evropy, ale co se dá dělat“.
My jsme se zkontaktovaly přes email a já jsem se dozvěděla, že jste před pár lety založili školu pro české děti. Máte profesi blízkou ke školství, nebo jste přímo učitelka?
„Ano, já jsem to vystudovala. Moje první vysoká škola byla Pedagogická fakulta v Praze. Čtyři roky jsem učila na Legerově škole český jazyk pro druhý stupeň, takže já mám k učitelství blízko. I když jsem se trošku přeorientovala více do byznysu a managementu, tak pořád to učitelství ve mě trochu zůstalo. V Kalifornii jsme založili společně i Ivou Croxtone v roce 2012 českou školu“.
Kolik máte dětí, a jak jste zjišťovaly zájem?
„Nám pomohla paní Slavíková, která založila Českou školu bez hranic. Přiletěla na návštěvu do San Francisca. Uspořádala první setkání české komunity, kde se zjišťovalo, jestli by rodiče měli zájem o vznik české školy. Když se ukázalo, že je tam komunita veliká, tak jsme se Iva Croxtone a já domluvily, že zkusíme založit neziskovou organizaci a školu, která bude následovat české vzdělávací osnovy. Začátky byly těžké, protože je to rozsáhlá oblast a věděly jsme, že rodiče budou muset za školou dojíždět. Ale máme průměrně od 70 do 100 žáků každý rok. Nabízíme vzdělání od předškolní výchovy po první stupeň. Máme už pár studentů i na druhém stupni, takže se to zatím vyvíjí velice dobře“.
Ze kterého nejvzdálenějšího místa k vám rodiče vozí děti? Předpokládám, že škola je v sobotu.
„Ano, je to v sobotu. Jenom teď mimořádně máme lekce v neděli, protože jsme potřebovali změnit pronájem prostor. Nejdále k nám dojížděla rodina z Monterey, což je zhruba dvě hodiny cesty. Máme dva hlavní kampusy. Jeden je přímo v Silicon Valley a druhý nad San Franciscem v East Bay. Odtud opravdu i dvě hodiny rodiče dovážejí děti do české školy“.
Kolik máte učitelů?
„My máme štěstí, že v naší oblasti žije hodně dokonce aprobovaných učitelů. V současné době máme dvanáct učitelů. Někteří učí pravidelně každý týden, někteří jsou suplující učitelé“.
Výuka probíhá hlavně formou studia nebo pořádáte i nějaké kulturní akce?
„Původně jsme začali vyloženě výukou. Učili jsme český jazyk, plus české reálie. Ale v poslední době je velký zájem od české komunity se setkávat a pořádat různé akce. Takže teď naší misí je pořádání nejen dětských kulturních akcí, jako jsou vánoční besídka, Mikuláš, Velikonoce a tak dále, ale i kulturní akce pro dospělé. Aktivně se podílíme na organizování různých koncertů. My sami pořádáme jednou za rok velikánskou fundraisingovou akci pro školu. Loni jsme například hostili kapelu Mňága a Žďorp, v tomto roce nám přijedou Chinaski“.
Jaká je v Kalifornii skladba české komunity?
„My nemáme přesnou statistiku, ani náš nejbližší konzulát v Los Angeles nemá úplně konkrétní údaje. Myslím, že poslední údaje jsou z roku 2012 nebo 2013. My sami pozorujeme, že je se tam stěhuje hodně mladých rodin. Hodně lidí přichází za prací. Myslím, že komunita těch mladších nebo rodin začíná převažovat. Dokonce poslední dobou je trend, že hodně mladých přijde na určitou dobu, třeba na dva či tři roky a pak se vrací zpátky“.
Jak se staví děti k výuce? Neříkají si: jé, sobota, zase musím do školy?
„Procházka růžovou zahradou to vždycky není. Ale hodně pomáhá, že se děti vídají pravidelně a mají tam kamarády. Mnozí rodiče vyprávěli, že učili dítě češtinu doma, a to byl problém. Dítě mnohem víc vzdorovalo, nechtělo se učit, bralo to jako hodně časově náročné a pracné. Zatímco když jdou do školy, tak mají pocit, že v tom nejsou sami, že jsou tam i další žáci, kteří se to musí učit. Dneska už mi připadá, že převládá i taková hrdost na to, že já jsem schopen mluvit ještě dalším jazykem. Čeština je tak pro ně zajímavější a atraktivnější. Mě vždycky fascinuje, jak jsou ty děti šikovné, jak rychle dokáží v té češtině přemýšlet a naučit se, přestože žijí v anglicky mluvícím prostředí. Jsou přizpůsobivé a hned si utvoří kamarády v té české komunitě“.
Když jsme si povídaly, tak jste řekla, že dneska už má školu češtiny téměř každý americký stát.
„Úplně každý stát ne, ale teď školy vznikají hodně. Minimálně 18 škol už v Americe je. I v malých státech, a je to moc dobře. Potřeba uchování češtiny a hrdosti k České republice tam je. Ti lidé vidí, že pokud tam není instituce, která to vzdělávání zaštiťuje, tak děti rychle češtinu zapomenou, přestanou s ní mluvit a to je velká škoda. My teď v Americe máme pěknou skupinu. Když jsem s Ivou školu zakládala, tak jsme se neměly o koho opřít, kdo by nám pomohl, myslím z dalších škol. Dnes je jich tolik, že si můžeme vyměňovat názory, zkušenosti, pomáháme si navzájem, a je to moc fajn“.
Jak je to se sháněním pomůcek, učebnic?
„To je problematické. My máme určité granty z České republiky, o které žádáme. Česko nás podporuje, jak nejvíc může, což je pro nás moc důležité a moc nám to pomáhá. Snažíme se získat peníze i přímo v Americe, abychom si mohli koupit učebnice, pomůcky a tak dále. Většinou nakupujeme tady v Čechách“.
Byla jste se v Americe podívat s manželem do některých míst, které jsou s Čechy spojené?
„Ano byli. Například v Texasu probíhala konference českých škol, tak jsem se toho zúčastnila. Ale i u nás v Kalifornii máme různé připomínky. Máme tu českou restauraci. Pan kuchař je velmi šikovný, vaří dobrá česká jídla. Máme i restauraci přímo v San Franciscu. Takže určité prvky české kultury tam jsou. Dokonce v Golden Gate Park je socha Jana Masaryka“.
Co pro vás bylo největším překvapením, když jste přijela do Ameriky? Byla to první cesta?
„Ano, byla to první cesta do Ameriky. Před tím jsem žila chvíli ve Francii, takže jsem byla zvyklá na jinou kulturu. Myslím si, že jsem přizpůsobivá, ale i tak mě překvapil jiný životní styl. Vzpomínám si na jednu příhodu, když jsme přiletěli do Indiany a já jsem šla na nákup. Bylo to asi 200 nebo 300 metrů, tak jsem přirozeně šla pěšky a po cestě mi zastavilo asi pět aut, aby mi s něčím pomohli, protože nemohli uvěřit tomu, že jdu pěšky na nákup. Tam se pěšky nechodí, tam se všude jezdí autem. Takových vtipných historek mám několik. Ale zase na druhou stranu mi připadá, že jsou velice vstřícní a usměvaví“.
Dneska už jezdíte všude autem?
„Jezdím. Dlouho jsme se bránili, abychom si jako rodina pořídili dvě auta, ale už máme i ta dvě auta“.
Co americká kuchyně?
„Není špatná. Řada lidí má představu fast foodů, ale každá kuchyně má svá dobrá a špatná jídla. My jsme tam spokojeni. Navíc San Francisco je velice mezinárodní, takže se tam dá sehnat jakékoliv jídlo. Všechny ty kuchyně jsou tam velice autentické, což se mi líbí“.
A vaše další plány do budoucna?
„Zatím nevíme. Chybí nám rodina. Máme teď děti, tak nám chybí babičky i přátelé. Oba máme velké vazby na přátele, rodinu i českou kulturu. Ještě nějakou chvíli určitě v Americe zůstaneme a pak se budeme rozhodovat, co dál“.
