České vesnice v Banátu přežívají díky příjmům z turistiky

Před 15 lety se zdálo, že české vesnice v rumunském Banátu zaniknou. Štefan Bouda, předseda české sekce Demokratického svazu Slováků a Čechů v Rumunsku, říká, že odliv mladých se naštěstí zastavil. Naopak, do českých vesnic se nově přistěhovalo několik desítek lidí z České republiky. Někteří přijíždějí jen na léto jako chalupáři, někteří se do Banátu přestěhovali nastálo. S Štefanem Boudou jsme mluvili o perspektivách a způsobu života rumunských Čechů.

Osobní otázka na úvod. Vy žijete v Rumunsku, jste předsedou sdružení Čechů v jižním Banátu. My jsme se ale setkali v Praze. Je to znamení, že se také, jako většina mladých Čechů z Banátu, chystáte přestěhovat do Česka?

„O tom jsem uvažoval kolem roku 2000, kdy jsem tady chvilku pracoval. Teď ne, teď už o tom nepřemýšlím. Praha je lákavá, jezdím sem moc rád, ale teď když dělám předsedu Čechů v Banátu, tak stěhování pro mě není nejlepší varianta. To za prvé. Za druhé, když má člověk v Rumunsku dobrou práci, tak se dá dobře žít i tam. Na úrovni Prahy.“

Co vlastně Čechy drží v Rumunsku a co je naopak vede k odjezdu? Jaké jsou plusy a mínusy života v českých vesnicích v Banátu?

„Hlavní problém je najít si v Banátu práci. V našich vesničkách žádné firmy nebo fabriky prostě nejsou. Dříve někteří lidi pracovali v nedalekých dolech, teď už jsou tihle lidi v důchodu. Pokud mladí nedělají v zemědělství, tak jim nezbývá než jít do nějakého rumunského města, třeba do Temešváru, který je poměrně blízko, asi 150 kilometrů, no anebo jít do Česka, protože česky umí a není pro ně žádný problém si tady najít práci.“

Jaký je poměr těch, kteří odcházejí a těch, kteří zůstávají?

„Musím zaklepat, už je to lepší. Bylo časy, tak od roku 2000 do roku 2010, kdy mladí odcházeli v podstatě všichni. Jakmile jim bylo 18, tak rovnou odjeli do Čech. Opravdu už jsme si všichni mysleli, že to tam zanikne, že staří umřou a všichni mladí odejdou do Čech. Teď už to tak ale není. Mladí si teď naštěstí můžou najít práci, kterou přinášejí turisté. Jediná výdělečná činnost, která dost dobře funguje, je ubytovávání českých turistů v našich chaloupkách. Taky jsme rádi, že Češi z Čech u nás kupujou chaloupky. Je pravda, že tam sice nebydlí trvale a přijedou jenom v létě, ale jsou i takoví, kteří se u nás usadili. Třeba jedna paní, ona je veterinářka, se přestěhovala do Gerniku nastálo."

Takže existuje i migrace opačným směrem, do Banátu.

„No právě. Jak tam začali jezdit turisti, tak někteří se do toho místa zamilovali. Co si budeme povídat, pro Čechy není žádný problém koupit si u nás chaloupku. Ve srovnání s Českou republikou je to za velice málo peněz. A taky je tam krásně, takže proč ne…“

Turistů už je tolik, že se z toho dá uživit? Přijíždějí jenom v létě nebo celý rok?

„Turistů je čím dál víc. Přes léto, ty čtyři měsíce, se dá slušně vydělat."

Češi z Banátu se prý nikdy nežení a nevdávají za Rumuny a vůbec žijí odděleně od okolí. Je to tak? Není pak malá česká enkláva uprostřed Rumunska terčem určité nevraživosti?

„Je pravda, že jsme hodně uzavřená komunita. Možná právě díky tomu jsme zůstali až dneska. Ano, chlapi z české vesnice si berou za manželku Češku ze stejné nebo ze sousední vesnice. Češka si taky nevezme Rumuna. My jsme se tam s Rumunama moc nemíchali, tak to je. Já si pamatuju, jak mi máma říkala „ne aby sis vzal Rumunku, přiveď mi Češku, já Rumunku nechci“. Zrovna moje máma neměla štěstí, já jsem si vzal Rumunku. Takže rodiče nás na to upozorňovali a neměli to rádi. Čím to bylo? Banátští Češi jsou hrozně pracovití, oni od rána do večera něco dělají, furt jezdí na pole. Rumuni někdy až tak moc pracovití nebyli, možná to bylo tím. Potom je tam jazyková bariéra. Co si budeme povídat, třeba moje máma rumunsky samozřejmě všechno rozumí, ale mluví velice špatně. My jsme tam měli české školy, doma se mluvilo česky, v kostele taky. Takže oni tu rumunštinu skoro ani nepotřebovali. Rumuni nás respektujou, ale taky vlastně nechtějí mít s náma hodně společného. Na druhou stranu, je tam i pár chaloupek, které si koupili Rumuni, ale nejsou s tím žádné problémy, vzájemně se respektujeme. Jinak Češi drží velice pospolu a to je, myslím, pozitivní.“

Vám to maminka nevyčítá, že jste si vzal Rumunku?

„Ne, samozřejmě, že ne. Na začátku to bylo takové trošku divné, „Proč Rumunku, jak já s ní budu mluvit?“. Když se poznaly, tak bylo všechno v pohodě. A samozřejmě nejsem jediný, ale dřív to nebývalo zvykem“.