Český hostel v Gruzii pomáhá financovat provoz centra pro seniory
V gruzínském městě Chašuri funguje už několik let český hostel. Navštěvují jej lidé z celého světa. A to pomáhá financovat provoz denního stacionáře pro seniory, který tu ve spolupráci s Českou rozvojovou agenturou vybudovali lidé z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Na otázky o projektu odpovídala Ludmila Bobysudová.
Jak došlo k tomu, že Češi založili hostel v Gruzii?
V roce 2012 Česká rozvojová agentura vyhlásila výběrové řízení v rámci zahraniční rozvojové spolupráce na podporu sociálních projektů v Gruzii. Zareagovali jsme na to tak, že jsme napsali projekt, že založíme sociální centrum pro seniory, primárně z řad běženců, respektive tzv. vnitřně přesídlených osob, hlavně z konfliktu z Jižní Osetie. Projekt uspěl, a tak jsme začali zjišťovat, jak to všechno prakticky uděláme.
Ve spolupráci s Českou rozvojovou agenturou jsme si stanovili, že projekt zrealizujeme ve městě Chašuri. Tohle město se nachází ve střední Gruzii a je součástí kraje Šida Kartli. Známějším městem v téhle oblasti je Gori, kde se do dnešní doby nachází památník Stalina. Našli jsme tam majitele domu, který nám pronajal dům se zahradou. Dům nebyl v moc dobrém stavu. Nejdříve jsme ho s pomocí dobrovolníků z Čech i místních zrekonstruovali. A v přízemí domu jsme začali provozovat denní stacionář pro seniory.
Denní centrum je určeno pro lidi, kteří jsou sociální slabí nebo mají zdravotní omezení. Můžou tam trávit den. Je tam i hygienické centrum, takže se můžou umýt a vyprat si prádlo. Je pro ně připraven i společný program. V centru je i zdravotní sestra, probíhají tam tedy i drobnější zdravotní úkony, například měření tlaku, glykémie – tedy každodenní úkony pro seniory. K tomu máme ještě půjčovnu rehabilitačních a kompenzačních pomůcek. Půjčujeme kolečková křesla, chodítka, berle, toaletní křesla a všechny tyto věci spojené se zhoršením zdravotního stavu.
Už při tvorbě projektu jsme přemýšleli, jak to uživit. Nad dalším financováním bylo nutné se zamyslet už proto, že projekt České rozvojové agentury byl tříletý. Chtěli jsme to udržet, protože nám to přišlo smysluplné. Do centra dochází asi 35 klientů za měsíc. Někteří chodí každý den, jiný dvakrát za týden. A okolo 60 lidí využívá půjčovnu. Přišlo nám, že to do tamního prostředí vyloženě sedlo. Lidé o to mají zájem a jsou za centrum rádi. Chtěli jsme to tedy udržet.
Napadlo nás, že první patro domu využijeme jako hostel, budeme ubytovávat turisty z celého světa a veškerý zisk z hostelu vrátíme zpátky do centra. Upravili jsme tedy i první patro a vytvořili jsme tam tři pokoje – celkem s osmi lůžky, kuchyní a hygienickým zázemím. Inzerujeme na všemožných ubytovacích portálech a máme také vlastní stránky. Tímto způsobem přilákáme přibližně 120 hostů z celého světa do našeho střediska. A z tohoto příjmu částečně financujeme provoz denního centra.
Kdo v centru pro seniory pracuje?
Pracují tam dvě místní ženy – zdravotní sestra a sociální pracovnice. Získali jsme je v konkurzu a jsme moc rádi, že je tam máme. Jsou výborné a samostatné. Nepotřebují přítomnost nikoho z nás, sami v podstatě vedou denní centrum, starají se i o hostel. Kdykoliv tam přijedeme, vidíme, že to tam všechno funguje, je to čisté a udržované. Na zahradě dokonce pěstují zeleninu pro ty naše seniory. Zaměstnáváme také jako správce jednoho místního muže. Pracuje na zkrácený úvazek. Pomáhá se štípáním dříví a drobnými údržbami toho místa.
Když jste začali budovat hostel, částečně jste to financovali i z crowdfundingové kampaně. Řekněte mi, jak byla úspěšná? Bylo složité získat finanční prostředky tímto způsobem?
Kampaň byla úspěšná. Stanovili jsme si tehdy, že potřebujeme získat 60 000 korun. A získali jsme je. Složité to bylo v tom, že jsme si na sebe upletli bič v podobě mnoha nejrůznějších kompenzací za zaslané peníze. Ukázalo se, že jsme na to šli opravdu složitě. Nakonec jsme vypravovali asi sto balíčků s různými věcmi. A velká část získaných peněz pak padla na poštovné. Příště bychom ty odměny nastavovali více virtuálně a méně hmatatelně. Na druhou stranu, každý se ale učí a bylo to pro nás velmi zajímavé. Přitáhlo to také pozornost mnoha lidí, kteří by se o tom jinak nedozvěděli. A zkusit to stojí za to.
Moc se mi líbila jedna z odměn, kterou bylo, že za vás někdo zapálí svíčku v místním kostele. Kolik takových odměn jste rozdali?
Myslím si, že jich bylo asi kolem dvaceti, a to včetně poslání pohledu z Gruzie, což dělaly naše spolupracovnice. Pak také různé čaje, koření, místní cigarety nebo dobrý gruzínský prémiový koňak. Věcí na výběr za finanční příspěvek bylo relativně hodně a každý si mohl najít to své. Někdo přispěl jen tak a nic za to nechtěl. Někdo chtěl ochutnat čaj nebo uvařit něco s typicky gruzínským kořením.
Kdo jsou nejčastěji hosté vašeho hostelu? Jsou to Češi? Nebo lidé z celého světa?
Čechů jezdí k nám do hostelu relativně málo, přestože si myslím, že Češi jezdí do Gruzie hodně a rádi. Jinak je to opravdu celý svět. Do Gruzie jezdí nejvíc turistů z Polska a Izraele. Poláků jezdí dost i k nám. Jinak je to ale všehochuť. Přijela k nám třeba i turecká slečna nebo i íránská rodina, jezdí hodně i ruských turistů.
Hostel je evropsky vybavený a ženy, které tam pracují, mluví anglicky a rusky. Jsou tedy na zahraniční turisty připravené. Dá se tam strávit opravdu hezký čas. Hostel je sice položený ve městě Chašuri, o kterém pravděpodobně nikdo z těch zahraničních turistů neslyšel, ale Chašuri je vzdálené hodinu a půl od Tbilisi, hodinu od Gori, půl hodiny od Boržomi. Tam je krásná přírodní rezervace, která se dá také prochodit. Míst, která se dají vidět kolem, je hodně.
Dochází k interakci klientů denního centra s lidmi ubytovanými v hostelu, nebo je to nějak oddělené?
Oddělené to není vůbec. Je to jedna budova. Přijímání turistů se dokonce odehrává v kanceláři denního centra. Turisté přijíždějí většinou později k večeru. Jejich doba příjezdu je po páté večer, kdy už je to denní centrum zavřené.
Dům má svůj vlastní vinohrad, stejně jako téměř každý dům v Gruzii. A naši pracovníci a senioři dělají domácí víno, které také nabízíme turistům, spolu s marmeládami ze zahrady. Kdo chce, může se do denního centra přijít podívat. Naše babičky a dědečkové ale povětšinou mluví jen gruzínsky a trošku rusky. Anglicky nikdo z nich určitě nehovoří.
Co je pro Čechy překvapivé na Gruzii?
Obrovská pohostinnost lidí. My jsme se ovšem vždycky snažili, aby pohostinnost byla reciproční, abychom nebyli jenom ti, kteří tu pohostinnost přijímají, ale abychom i my té komunitě něco nabídli. Když nás někdo pozval, pozvali jsme i my je, aby to bylo vyvážené.
