Český Malín
Jsme na Ukrajině, ve Volyňské gubernii. V rovinatých lánech zrajícího obilí u Českého Malína stojí hájek a v jeho stínu odpočívají v Češi, kteří se v 60. letech devatenáctého století rozhodli odejít z vlasti za lepším živobytím. Mými průvodkyněmi jsou Antonina Ponomarenková a Marie Suldatjuková z dubenského spolku Stromovka.
"Tady za tímhle pomníkem je starý hřbitov," ukazuje paní Suldatjuková na velký památník u přístupové cesty. "Za ním jsou další náhrobky, můžeme tam jít, ale je to ve špatném stavu..." Prodíráme se společně bujnou zelení. "Tenhle hrob je moc starý. Jen kovový kříž a na něm Kristus. To je z doby, kdy Češi přijeli. Tenkrát na normální pomník ještě neměli."
"Franz a Marie Pospíšilovi. Rok narození: 1. dubna 1843, zemřel 1927. Marie: zemřela 1920, ale to není přesně vidět," čte z náhrobku paní Ponomarenková, ředitelka dubenského spolku Stromovka."
Proč jsme si vybrali Český Malín jako téma historické rubriky? Společně s Marií Suldaťjukovou se vrátíme do roku 1943. Ukrajinské území ovládají Němci, Rudá armáda oblast osvobodí až v lednu 1944.
"Třináctého července 1943 roku byla spálena ves a s ní zdejší Češi a Ukrajinci, nejvíc bylo Čechů - 374 mužů, žen i dětí. To byl strašný masakr."
Žije ještě někdo, kdo by o události mohl vyprávět? Likvidaci se tehdy vyhnulo jen několik Čechů a ti se po válce museli na příkaz sovětské vlády vrátit do Čech, stejně jako příslušníci malínské polské menšiny. Podařilo se nám však najít ukrajinskou ženu, které bylo tehdy asi deset let.
"Mně bylo tenkrát deset dvanáct let, už nevím, byla jsem malá nesli jsme mléko do druhé vesnice, a někdo říká: Němci jdou, Němci! Můj bratr zapřáhl koně, matka, bratr s dítětem a já jsme nasedli a jeli k bratrovi, který žil za vesnicí v polích, měl tam dům a celé hospodářství a ženu. A řekl, vezmeme ji i s dětmi a ujedeme, od Němců. Dojeli jsme na konec vesnice a tam už byli Němci. Vrátili jsme se vesnicí, Němci na nás začali střílet, ale ujeli jsme. Tak jsme se schovali v sousední vsi ve stodole. Sedli jsme tam do večera. Večer jsme zpozorovali, že Malín hoří, a jak zapálili kostel s lidmi, vyvalil se z toho takový černý, černý kouř. Pak začali vozit raněné z Malína a přivezli jednu ženu, která vyprávěla, že už nemá otce, rodinu, sestru s dítětem, nemá toho, tamtoho, Němci spálili kostel, v besedě lidi hořeli, kdo neutekl, ten shořel, Češi i naši, Ukrajinci."
Marie Suldatjuková tvrdí, že lidé ve vsi dostali včas varování. Lída Žerčiňská to potvrzuje.
Vzpomíná také, že ani Ukrajinci neutekli všichni, že i mezi nimi byla řada obětí. Lída Žerčiňská pokračuje:
"Tu noc jsme tam přečkali, pak jsme jeli k bratranci a tam jsme vydrželi možná týden. Ale bylo třeba zpátky, k hospodářství, obilí přezrávalo. Když jsme přišli k našemu domu, viděli jsme, že to vydržel. Byl z cihel, ostatní shořely. A v něm se schovávalo spousta lidí, ženy s dětmi, muži je v noci hlídali, a párkrát se stalo, že někdo vykřikl: Němci, Němci!! A všichni tak jak byli utíkali rychle do polí se schovat. Tak byli lidi toho léta vyplašení, že párkrát mysleli, že jdou zase Němci. - To všechno si pamatuju, jak lidé sváželi mrtvá těla, kde koho našli, na dolině, ve vsi, udělali jámu a do ní je všechny dávali, pak jim postavili mohylu, na místě kostela. Jak zavřu oči, do dneška to vidím. Tak jsme zkusili!"
"Rodina Andělova, Cibulkova, Címalova, Čechova, šest rodin Cinkových, Dědkova, Dobrých, Drbohlavova, Flanderkova, Frančíkova, dvě rodiny Fricových, Helichova, pět rodin Holomíčkových, rodina Houdova, rodina Hrádkova...," vypočítává Marie Suldatjuková oběti. Všechna jména najde návštěvník na památníku, který zde od roku 1998 událost připomíná.
Uprostřed hřbitova stojí málo znatelná alej s vysokým křížem, který vstyčili Češi v roce 1932, v roce 50. výročí založení českého hřbitova. Dívali jsme se na kříž a stromořadí vedlo náš pohled k západu, směrem k Čechám. První osadníci, kteří sem v roce 1870 přišli, tu spočinuli v naději, že našli svým potomkům úrodný kout země, kde se jim bude dařit. Netušili, jaký konec jejich potomky v Českém Malíně čeká.
Na jednom ze starých náhrobků paní Ponomarenková našla výmluvný nápis.
Zde odpočívá v Pánu Josef Činka
rozený 30. října 1867
zemřel 22.6. 1914
Projdi všechny světa díly,
nikde nejsi bez boje,
jenom tuto, bratře milý,
navždy dojdeš pokoje.
