Chtěl jsem jí zazpívat - Nohavicovy nejlepší písňové texty

Jaromír Nohavica

Nakladatelství Torst představuje písničkáře Jaromíra Nohavicu jako básníka. Výběr 128 písňových textů s názvem Chtěl jsem jí zazpívat je probírkou toho nejlepšího, co Nohavica dosud vytvořil a co obstojí jako plnohodnotná literatura bez hudebního doprovodu. Kniha se objevila na trhu před několika dny.

Jan šulc,  foto: ČT24
Texty Jaromíra Nohavici lze je číst jako plnohodnotné básně, domnívá se sestavovatel knihy Chtěl jsem jí zazpívat Jan Šulc. Do knihy vybral 128 z mnoha set textů, které písničkář ostravského původu od 70. let 20. století dodnes napsal.

Texty Jaromíra Nohavici lze číst jako plnohodnotné básně, domnívá se sestavovatel knihy Chtěl jsem ji zazpívat Jan šulc...

„Je to výběr ze všech textů, které napsal od roku 1970 až do současnosti. Drtivá většina vyšla ve zpěvníku, který se jmenuje Komplet, ale nejsou tam všechny. Ostatní jsou porůznu umístěny na jeho webových stránkách, případně i na divokých stránkách jeho fanoušků. To byl tedy základ a k němu samozřejmě přibývaly texty nové, hlavně z posledního alba, a potom i z tzv. virtuálek to znamená některé z těch písniček, které reagují na současné dění jako zpívaná publicistika.

Takže objem byl velmi velký a jediným klíčem k výběru bylo - podle autorova přání - aby ty texty byly působivé při četbě. To znamená, nešlo o to, jestli je písnička hezká nebo nikoli, jestli je písnička populární nebo není, ale pouze jestli text funguje esteticky při četbě, jestli má nějakou estetickou hodnotu. Kritériem ani nebylo jestli je text vážný nebo veselý, pro děti či pro dospělé. V knize jsou zastoupeny všechny tyto typy. Šlo pouze o to, aby text při čtení - i při opakovaném čtení - měl schopnost působit jako báseň, ne jen jako informace o nějaké písničce."

A to je asi zásadní informací o Jaromíru Nohavicovi: jsou takové v jeho tvorbě?

"Určitě, o to jsem se snažil. Nyní je to na čtenářích, aby to posoudili sami. Já musím říct, že některé méně známé texty písniček, které tam jsou, například nevyšly na cd nosičích, na nich je možné si to přímo ověřit. Lidé nebudou ten text znát jako písničku, nebudou znát melodii. Já jsem přesvědčen, protože jsem to četl několikrát, že se ta knížka dá číst jako sbírka básní."

Foto: ČT24
A jsou to pouze Nohavicovy texty psané pouze pro vlastní interpretaci nebo i ty, které psal pro jiné?

"Jsou to text psané pro vlastní interpretaci. Texty, které psal pro jiné interprety, jsou ojedinělé a ty tam nejsou. Pouze texty psané pro sebe, pro svou autorskou interpretaci."

Co o knize soudí autor textů Jaromír Nohavica?

"Kniha se mi velmi líbí. Je graficky udělaná nádherně, čistě, prostě, tak jak to Aleš Najbrt umí a jak to umí i Viktor Stoilov z Torstu, a výběr Honzy Šulce je pro mě inspirativní, protože on položil důraz na některé básně, texty a já jsem se tak na sebe mohl podívat z odstupu a z jiné strany a to bylo zajímavé a inspirativní."

Nad knihou Chtěl jsem jí zazpívat vyvstává otázka, proč vůbec stojí za to vydávat písňové texty knižně. Nohavica je hudební fenomén, který si díky kombinaci lidovosti a hlubšího obsahu drží velkou popularitu od 80. let. Ustál dokonce i nepříjemnou aféru kolem spolupráce s StB. Jeho přítomnost v literárním světě je ale už také nesporná. Jako suverénní talent se projevil kromě písňových textů například i v oblasti překlad. Editor Jan Šulc říká:

"V české literatuře vzniklo něco velmi podobného tomu, co vzniklo v literatuře angloamerické v šedesátých, sedmdesátých letech, kdy se poezie folková nebo rocková stala součástí literatury. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsme dospívali, bylo to setkání s texty písní, kterým se tenkrát říkalo písničky o něčem, ať byly folkové nebo jiné, to byla moje generační zkušenost. V české literatuře s tím začal už Voskovec s Werichem nebo pak v šedesátých letech Jiří Suchý, ty texty byly opravdu velmi hodnotné, byla to opravdu zpívaná poezie.

V určité době hrály tyto texty mnohem důležitější roli, než jak se to jeví dnes, kdy je možno opět vydávat poezii v plné šíři. Tehdy bylo mnoho českých básníků, kteří nemohli své verše vydávat nebo až s mnohaletým zpožděním, jako například Emil Juliš a mnozí jiní. Ale písnička se mohla šířit nezávisle na státních nakladatelstvích, existovala na koncertech a hlavně na desítkách, stovkách magnetofonových nahrávek, které si lidé pořozpovali. Čili pro určitou dobu byla písnička náhradou poezie. Ale i určitou bránou k čtené poezii. Čili v tomto smyslu si myslím, že má velký význam to vydávat právě proto, že pro mnoho čtenářů nebo posluchačů měla ta poezie základní význam. taková knížka o tom vypovídá. Nejen tato ale i jiné knížky písničkářské tvorby, ale například i texty rockové."