Čtvrté pokračování dokumentu České kořeny představí krajany v Kanadě
Jak žijí Češi v zahraničí? Jak hodnotí rozhodnutí začít nový život v cizí zemi? Cítí se jejich potomci, jako Češi nebo občané země, v níž vyrostli. Tyto pocity krajanů mapuje dokumentární cyklus České kořeny. Vznikly už tři filmy. Teď se chystá čtvrtý.
Každý z filmů zachytil vyprávění několika zajímavých osobností. A to ve Švédsku, Švýcarsku a v Rakousku. Teď se tříčlenný filmový tým vrátil z Kanady, kde 18 dnů natáčel se spisovatelem, lékařem, pianistkou, olympijskou vítězkou a řadou dalších. Celkem navštívili devět osobností s jejich rodinami.
"Když máte za sebou tři díly, tak si říkáte, jestli bychom se neměli držet úsloví třikrát a dost nebo v nejlepším přestat. Přemýšlíte, jestli můžete přinést ještě něco nového, nový pohled na otázku české emigrace, jak žijí Češi ve světě, jak hodnotí svoje tehdejší rozhodnutí odejít z vlasti a začít život v nové zemi. Myslím si, že jsme se snad rozhodli správně, jít do toho po čtvrté, protože se ukazuje, že emigrace zejména dnes, kdy řešíme problém migrace do Evropy, dostává jakoby novou dimenzi a znovu můžeme nad tímto tématem hluboce přemýšlet," uvedla Martina Fialková z Mezinárodního českého klubu.
Střihu a režie se opět ujme Tomáš Kubák, který dal před lety k natáčení impuls, hledal spojence a našel je.
První dokument vznikal v září 2009 a mapoval život krajanů ve Švédsku. Natáčelo se mimo jiné na univerzitě ve Stockholmu. Další oblastí byl Göteborg, kde kamera nahlédla i do kanoistického klubu a keramické dílny. Druhý dokument představil několik rodin ve Švýcarsku. Řada ze švýcarských Čechů je s Českou republikou v úzkém kontaktu.
Rakouské hlavní město Vídeň přilákalo za obživou již v 19. století statisíce Čechů. Česká komunita je zde proto velmi specifická. Potkávají se v ní potomci dávno usazených krajanů s těmi, kteří sem emigrovali v dobách komunismu, ale dnes již i s nově příchozími za prací či studiem. Dokument v roce 2013 představil kromě několika zajímavých osobností také fenomén české školy a českého divadla, které zde existují nepřetržitě již přes 120 let.
Dokument o Češích v Kanadě vznikl i díky Českému rozhlasu
Teď se filmaři vypravili do Kanady. Práce na dokumentu z Vancouveru i Victorie se teď rozjíždí. Autoři zatím představili v Praze fotografie. Pozvání přijali i aktéři předchozích dokumentů.
Z Kanady pak přijel krajan Erik Sova, jeden z těch, který českým filmařům pomáhal s financováním projektu. Zajímavé je, že se s nimi zkontaktoval díky Českému rozhlasu, který vysílal rozhovor protagonistou Českých kořenů ve Švédsku:
"Poslouchal jsem Noční mikrofórum, pana Harapese, který tam měl jako hosta pana Jaroslava Šonského. Já to poslouchám ve Vancouveru, pro nás je to odpoledne. A pan Šonský na nás zapůsobil svým nadšením, charizmatem a optimismem. Napsal jsem mu dopis a řekl, jak to na mě krásně působilo. Začali jsme si vyměňovat emaily. Paní Martina Fialková se pak zmínila, že je přítelkyní pana Šonského, pracuje na Českých kořenech, a jestli bych se nechtěl podívat na jejich časopis. Pak se zmínila, že už natočila tři filmy a jeden mi poslala. Jakmile jsem ho viděl, tak jsem si řekl, to je nádherná kvalita, a myšlenka. Zeptal jsem se jí, jestli by nechtěla přijet do Vancouveru. Napsala, že o tom uvažovala, ale že potřebuje trochu financí. Já mám malou firmu, tak jsem si řekl, že přišel čas něco vracet zpátky a přispěl jsem."
Jak probíhalo natáčení, zúčastnil jste se ho?
"Přímo natáčení jsem se nezúčastnil. Já jsem je vyzvedl na letišti, vzal jsem je k nám, a potom jsem je vozil na natáčení k těm zajímavějším lidem."
Kdy jste přišel do Kanady?
"Já jsem přišel do Kanady v roce 1967. Maminka se rozhodla k odchodu už v roce 1965 a odvedla celou rodinu do Německa. Tam jsme dva roky pobyli, naučili jsme se německy, ale rozhodli jsme se, že Německo není pro nás, a šli jsme do Kanady. Maminka už tam měla z Německa zařízené místo na vancouverské univerzitě v knihovně a tak jsme se tam uchytili."
Jezdíte často do České republiky nebo jen občas?
"Toto je teprve druhá cesta. Před rokem jsem tu byl poprvé po 50 letech a moc se mi tu líbí. Mám příbuzné na severu, na Teplicku a na Mostecku, v Obrnicích. To je zázemí, kam jedu nejdřív. Pak se stavím na pár dnů v Praze. Moje děti mluví lámanou češtinou, ale mluví česky. Když přijedou na návštěvu, tak se snaží mluvit co nejvíc. Je zajímavé, že má dcera, které je právě čtyřicet, teď má tříletého chlapce a mluví na něj taky česky."
Od plavčíka po nejvyššího lodivoda
V Kanadě žije velké množství Čechů, kteří z nich se objevili ve filmu? Jak jste získávali kontakty?
"Všechny naše kontakty vycházejí z činnosti Mezinárodního českého klubu a Českého dialogu. Časopis Český dialog má už 25 leté kontakty na řadu krajanů po celém světě. A stále přibývají. Některé rodiny známe velice dlouho. To byl případ pana doktora Skály nebo paní Jandové, pana Drábka nebo paní Storzer. K některým jsme se dostali až během přípravy natáčení. To byli manželé Neveklovští. Zmiňovala jsem při besedě olympijskou vítězku Milenu Duchkovou Neveklovskou. Tu jsem vůbec neznala. Seznámila jsem se s ní až v Kanadě. Další krajané přijdou na doporučení těch, se kterými už točíme, a kteří vědí zase o někom zajímavém."
Jak uvedla Martina Fialková, dokument nabídne i jakousi cestopisnou zkratku zajímavými místy tohoto přímořského a zároveň horského regionu. Každý z příběhů českých krajanů je něčím zvláštní. Například Květoslav Janda, nedávno vyznamenaný účastník III. odboje, jehož žena Milena spolupracuje s vancouverskou univerzitou a operou při uvádění českých oper. Ve filmu například uvidíte, jak Kanaďané zpívají v češtině Prodanou nevěstu.
Markéta Goetz Stankiewicz je propagátorkou her Václava Havla v Kanadě, byla spojujícím článkem disentu s kanadskými Čechy. A tak bychom mohli pokračovat. Markétu Fialkovou zaujal i příběh Lenky Storzer, která provozuje české zásilkové knihkupectví.
"Se svým manželem emigrovali, když jim bylo 18 a 17 let. On byl o rok mladší než ona, takže jemu bylo 17. Se svolením rodičů se vzali, přestože nebyl ještě plnoletý. Jejich rodiče tady v Česku s tím souhlasili, aby jejich děti měly lepší život po invazi sovětských vojsk. Prostě tito mladí lidé se rozhodli odejít. Neznali jazyk, Vancouver si skoro museli najít na mapě a začali tam novou existenci. Pak se dostali do Victorie. Manžel paní Storzer se od plavčíka, který uklízí na lodi a drhne podlahy, dostal přes důstojnickou funkci a přes kapitána lodi až na pozici nejvyššího lodivoda, což je ta nejzodpovědnější funkce. Tento příběh mi přišel úžasný."
Jak se aktéři filmu dívají na emigraci?
"Myslím, že v Kanadě a pravděpodobně tomu tak bude i ve Spojených státech, většina těch lidí, protože jsou tak daleko od nás, tam své kořeny zapustila. Jinak to ani nejde. Život na americkém kontinentu funguje trochu jinak než v Evropě. Naše problémy sledují z mnohem větší vzdálenosti. Jsou pro ně možná mnohem méně důležité než pro ty, kteří odešli a zůstali byť v jiné zemi, ale v Evropě. Ve velké většině se už nechtějí vracet domů, zůstávají v zámoří, zatímco ti, kteří odešli a zůstávají v evropských státech, velmi často zvažují návrat, a nebo jsou rozkročeni půl tam a půl tady, snaží se přijíždět do Česka co nejčastěji. Hledají si tady další aktivity. Těm z Kanady to vzdálenost neumožňuje, jsou zakořeněni tam."
Pro vás to byla první návštěva Kanady?
"Ano, první návštěva. Jednou jsem byla ve Spojených státech, ale v Kanadě ne."
Překvapila vás něčím?
"Měla jsem informace, že Vancouver je velice půvabné město, ale když jsme se tam ocitli, tak myslím, že to překvapí každého. Je tu uvolněná, svobodná atmosféra, je to velkoměsto v přírodě. Je to velký rozdíl od jiných, třeba evropských velkoměst. Vancouver splývá s okolní přírodou a s mořem."
Co se děje s filmem teď?
"Momentálně se film stříhá. A ještě dlouho bude."
Kdy ho budeme moci vidět?
"Na jaře příštího roku. Měsíc ale zatím nechci upřesňovat."
