Do krajanského života ve Švýcarsku se zapojují i mladí

Do krajanského života ve Švýcarsku se zapojují i mladí lidé, kteří do země přišli už po roce 1989. Do předsednictva Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku byla nedávno zvolená Jana Jarolímková. V Basileji pak začala v roce 2012 fungovat Česká škola bez hranic.

Česká škola bez hranic se jmenuje Tulipán.

"Chtěli jsme slovo, které by nemělo příliš háčků a čárek, ale muselo být české a muselo být dětem blízké," vysvětlila název školy Iva Trachselová.

"Škola začala kurzem pro předškoláky ve středu odpoledne hodinu a půl."

Kolik má dnes škola tříd?

"Je tu skupina těch nejmenších, pak už vzpomínaná skupina předškoláků, první a druhá třída. Pak jsou tu tři děti ze čtvrté a páté třídy. Ti mají s druháky ještě výuku vlastivědy. Ve všech kurzech je dohromady třicet dětí."

Co vás vedlo k založení školy?

"Chtěla jsem školu založit už před patnácti lety, kdy byly moje děti v tomto věku. Chtěla jsem ji založit s kamarádkou, také Češkou. Byla jsem ve spolku Domov, ale tehdy jsme tu neměli dost dětí. Před třemi lety jsme se rozhodli, že by se mohla v Basileji založit česká škola bez hranic. Hledali učitelku, což mě okamžitě oslovilo. Protože moje sestra bydlí nedaleko, tak jsme si řekly, že se do toho pustíme. Dětí sestry se to přímo týká. Já už mám starší děti, ale mám víc času, tak se můžu starat o organizaci. Ona především vyučuje. Máme už i třetí učitelku na vlastivědu a výpomoc."

Škola bez hranic musí děti zaujmout, protože to pro ně znamená učit se i v sobotu.

"Toho jsme si plně vědomy. Moje sestra má ten dar, že dokáže udělat školu hrou. Opravdu to dětem zpříjemní, dělají zajímavé věci a děti tam rády chodí, přestože musí vstávat a jít do školy i v sobotu. Dokonce jeden žák, který teď nově přišel a byl u nás asi třikrát, mi říkal, že je to jeho momentálně nejlepší kroužek."

Chodí k vám i děti z okolí Basileje?

"Chodí z dalekého okolí, i z Německa."

Vozí je do školy rodiče?

"Ano, rodiče je vozí, což je samozřejmě z jejich strany spojeno s velkou časovou obětí. Musí děti přivézt, čekat během kurzu a zase je odvézt. Ale je to pro ně důležité."

Máte pro školu nějakou podporu?

"Ano, spolupracujeme se spolkem Domov, a ten pro nás žádá ministerstvo zahraničních věcí o finanční podporu. Tu využíváme na učebnice, které jsou pro děti zdarma. Založili jsme menší knihovnu dětské literatury, která se těší velké oblibě. Jednou za rok pak můžeme zvát nějaké české divadlo."

Kdy jste přijela do Švýcarska, v době, kdy jste tu chtěla založit školu?

"Ne, školu jsem chtěla založit před 15 lety, když bylo synovi pět let. Ale do Švýcarska jsem přijela před více něž 22 lety. Vdala jsem se sem."

Jaké byly první roky ve Švýcarsku?

"Bylo hodně těžkých chvilek. Dodnes, když jsme tu zpívali hymnu, tak jsem musela brečet. Naštěstí jsem mohla často jezdit domů. Ale musím říct, že jsem tu byla lidmi dobře přijata. Také proto, že můj manžel je Švýcar, tak mi pomohl krok do té společnosti udělat. Ještě za svobodna chodil do kurzu češtiny v Basileji a opravdu se naučil natolik, že rozumí. Když jsem mluvila s dětmi, tak věděl, o čem mluvíme."

Jana Jarolímková chce pořádat literární večery a přitáhnout mladé lidi

Také Jana Jarolímková ze spolku Beseda Svatopluk Čech v Curychu se do Švýcarska dostala se svým manželem.

"Ten tu vyrůstal od roku od roku 1968 s rodiči a bratrem. Po revoluci přišel znovu do České republiky. Tam podnikal a tam jsme se seznámili."

Jak dlouho žijete ve Švýcarsku?

"Šest a půl roku. Já jsem se snažila nic neočekávat, přijímala jsem to, co ke mě přichází. Učila jsem se jazyk, protože jsem vůbec neuměla německy a čekala, co přijde."

A co přišlo?

"Jsem žena v domácnosti a rozjíždím svůj internetový obchod. Jinak se věnuji spolkové činnosti. Dceři je devět let, ta mluví plynule česky. Psát neumí, k tomu jsme se nedopracovali, protože nároky ve škole jsou příliš veliké a byla by to pro ni velká zátěž. Syn je dvouletý a spolu mluvíme česky."

Že bude pracovat ve spolkové činnosti a kandidovat do předsednictva Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku Jana Jarolímková původně vůbec netušila.

"Vůbec mě to nenapadlo. Bylo to náhoda. Už v České republice jsem se hodně zajímala o společenské dění. Když jsem přišla sem, tak jsem hledala způsob, jak se opět zapojit plnohodnotně do společenského života. Pak jsem objevila časopis Zpravodaj. Tam jsem si četla pozvánky na akce a vypravila se na akci Besedy Svatopluk Čech. Moc se mi to líbilo, byla to přednáška na téma první republika. Už tehdy jsem se zajímala o tento spolek a jeho aktivity. Tehdejší předseda Jiří Kraus mě přizval k účasti na spolkové činnosti."

Teď jste se stala nejmladší členkou předsednictva Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Co byste vy osobně chtěla změnit?

"Chtěla bych zůstat věrná zemi, odkud pocházím, a to mě motivuje k tomu pokračovat tady dál. Když jsem zjistila, jakou historii spolek má, že je více než sto let starý, tak mě to oslovilo. Dozvěděla jsem se, že na půdě spolku promluvil i Tomáš Garrigue Masaryk. Mám nápady, jak se přiblížit mladší generaci. Příští rok plánujeme s Českým klubem Curych, kde jsou většinou mladí lidé, organizovat literární věčery."