Do švestek jsme doma. Ale do kterých?
Jak těžký byl pobyt v uprchlických táborech, cesta na druhý konec světa a zvykání si na neznámé prostředí? O tom vypráví nový komiks o fiktivní rodině, která odešla z Československa po únoru 1948. Jeho autorem je Martin Nekola, který se exilovou problematikou zabývá mnoho let.
Na titulní stránce je pěticípá hvězda, srp a rodina, která do exilu odchází. Jak vás napadlo o exilu napsat komiks?
„Já se exilem zabývám badatelsky už dlouhodobě. Snažím se to téma popularizovat. Přednáším studentům i širší veřejnosti, píšu hodně článků a knihy. Přišlo mi, že stále máme trošku dluh k lidem, kteří do exilu odešli, zakládali spoustu organizací, vydávali tiskoviny a ten spolkový život byl velice bohatý. Ale když se dnes zeptáte někoho, jaké významné exulanty zná, tak možná zmíní čtyři pět jmen, ale to je tak všechno. O to větší je moje nadšení a energie bádat v našich i zahraničních archivech, a shromažďovat informace, co se týkají exilu. A proč komiks? Uvědomil jsem si, že dnešní mladší generace už moc nečte, přijímá informace prostřednictvím obrázků. Přišlo mi, že podoba komiksu může být docela zajímavá. Je to fiktivní příběh rodiny, která odchází do exilu. Hlavní postava je pan Novák, demokrat, novinář, který spolupracuje s Ferdinandem Peroutkou. Po únoru 1948 je okolnostmi vyhnán do zahraničí. Hlavní pasáž knihy se týká těch prvních kroků uprchlíků z Československa na Západě, v těch uprchlických táborech. To se dneska už málo ví, ale je důležité to zmínit, protože ti lidé tam trávili dlouhé měsíce, ne-li roky, čekali na možnost vystěhovat, na víza a různá povolení. Právě ten každodenní život, ten marast v táboře, to si myslím, že je podstatná část toho exilového života. Když dělám rozhovory s pamětníky, kterým je dnes osmdesát nebo devadesát let, tak si všichni pamatují na tu epizodu v táboře. Pro všechny to byl traumatický zážitek".
Měl jste nějaký předobraz té fiktivní postavy?
„Měl. Právě jsem se vrátil ze Spojených států, kde se mi podařilo získat deset krabic pozůstalosti Ivana Herbena, což byl významný novinář, spolupracoval s Radiem Svobodná Evropa. Byl synem Jana Herbena, spolupracovníka T. G. Masaryka. Právě v jeho materiálech jsem našel množství korespondence, zmínky o dalších novinářích, kteří působili ve svobodném nekomunistickém tisku v poválečném Československu, a pak se museli dostat na Západ, protože pochopitelně články, které psali, nebyly k nastupujícímu režimu moc přívětivé. Odejít do exilu pro ně byla jediná alternativa, aby nebyli uvězněni. A má postava Cyrila Nováka je přesně takový archetyp. Člověk, který vyrůstal v masarykovském prostředí, jeho otec byl legionář, který bojoval v roce 1918 s bolševiky na Sibiři. Ten mu domlouvá, aby neváhal a odešel do exilu. On dlouho váhá, protože opustit vlast s rodinou není jednoduchá záležitost. Nakonec to tedy udělá, zkoumá, jestli to spíše neuškodilo jeho rodině, ale nakonec je rád, a na Západě se nějak prosadí. Ale těch příběhů jsou stovky. Mám přístup k materiálům v archivech, měl jsem čest poznat dosud žijící pamětníky. Celý fenomén exilu, to jsou neprobádané vody. Pro nastupující badatele a studenty je to něco neuvěřitelného. Proto se snažím při přednáškách přesvědčovat, aby si téma exilu vzali za své, protože je v těch archivech čekají velké poklady".
To je pravda. Co člověk, to zajímavý příběh. Ve které době opouštíte na konci knížky svého fiktivního hrdinu?
„Poslední obrázek je z roku 1989, kdy pan Novák se svojí manželkou sedí u televize a sledují ty události sametové revoluce. A říkají si: tak maminko, konečně se můžeme vrátit domů po těch čtyřiceti letech. Je to takové symbolické zakončení příběhu, samozřejmě někteří měli možnost se do Československa podívat už před tím, když se začaly uvolňovat hranice v 60. letech, ale myslím si, že je důležité podtrhnout ten fakt, že komunistický režim trval déle než čtyři dekády, a spousta lidí se už nedočkala návratu domů, a pokud ano, tak ve velmi pokročilém věku".
Název knihy Do švestek jsme doma, vyjadřuje pocit, že to nebude tak dlouho trvat?
„Přesně tak. Na počátku těch jarních měsíců, když se uprchlíci začali shromažďovat v Německu, popřípadě v Rakousku, tak byla taková uvolněná nálada. Stále panovalo přesvědčení, že nastupující studená válka se brzy zvrtne v ozbrojený konflikt, že Američané svrhnou komunistický režim v Československu. Proto se tam objevovalo to pořekadlo, do švestek jsme doma, taková naivní představa. Hovoříme o březnu či dubnu 1948, lidé mysleli, že budou doma do září či října, než dozrají švestky, což jak víme, se nestalo".
Ta kniha je nádherně ilustrovaná. Kdo je autorem kreseb? Jak jste ho objevil?
„Já jsem ho nemusel objevovat, protože ilustrátor je můj dlouholetý kamarád Jakub Dušek. Byli jsme spolužáci z gymnázia. Posledních dvacet let jsme se setkávali spíše v hospůdkách při debatách o slastech a strastech života. Říkal jsem mu, blíží se osudové osmičky, a já jsem zatížený na ten rok 1948, co kdybychom dali dohromady nějaký příběh. Měl už za sebou zkušenost s komiksem o bolševické revoluci, tak jsme si říkali, že by to mohlo pěkně navazovat. Dal jsem mu detailní scénář, poskytl mu všechny fotografie, obrázky, plakáty. A svými povedenými ilustracemi vdechl tomu příběhu život".
Proč vás zaujal právě rok 1948 a nástup komunismu?
„Já nejsem historik, jsem vystudovaný politolog, studoval jsem politické systémy, politické strany, a politické myšlení českých osobností. Rok 1948 jsem začal vnímat jako významný zlom v našich dějinách, který stále má dopad na to, jak se dnes republika vyvíjí. Uvědomil jsem si, že život Čechů žijících v zahraničí je nedílnou součástí našich dějin, ale soudobou historiografií je stále trošku opomíjen. O to větší bylo moje nadšení objevovat dosud neobjevené".
Máte nějakou statistiku s kolika pamětníky jste dělal rozhovory, nebo je už těch lidí tak velké množství, že neevidujete?
„Neeviduji. To jsou desítky navštívených archivů, desítky fondů prozkoumaných. Já se zaměřuji především na Spojené státy americké, kde jsou materiály k nalezení na mnoha místech, proto se vždycky po návratu z každé badatelské cesty snažím napsat nějakou zprávu do archivního časopisu, nebo se o tom zmínit na svých přednáškách. Nechávám za sebou drobečky pro další mladší generaci badatelů".
Naši posluchači nám občas píší, že hledají své příbuzné v Americe, kteří tam odešli třeba ve 20. letech. Co byste poradil, kde hledat, kde je to nejjednodušší?
„Genealogie se stala velmi oblíbeným oborem v poslední době a já znám spoustu amatérských badatelů, kteří se tím zabývají. Zastřešující platformou je Czechoslovak Genealogical Society International (CGSI). Mají webové stránky, kde se můžete zkontaktovat s příslušným odborníkem na to téma. Pokud máte nějaké povědomí, že váš předek odešel například v roce 1880 a že se usídlil někde ve státě Pensylvánie, tak oni vás nasměrují na místní odborníky, kteří mají přehled o místních archivech, kteří jsou schopni dohledat konkrétní matriky. Oni většinou nemluví česky, ale jsou schpni česky číst. Takže jsou schopni Američanům, kteří vědí, že jejich předci pocházeli z Čech, dohledat matriky, rodné listy a různé doklady v českých i lokálních archivech prostřednictvím webu. Dnes máme tu výhodu, že už spousta materiálů je digitalizovaná, o to je ta práce snazší".
