Druhý život
Druhý život – tak se jmenuje putovní výstava českošvýcarské fotografky Iren Stehli. Zachycuje 25 československých migrantů, kteří nalezli svůj druhý domov ve Švýcarsku. Životní příběhy těchto lidí a jejich často velmi dramatické osudy autorka zaznamenala také do knihy rozhovorů.
„Je to velmi traumatické, tady před rozhlasem jsem byla do doby, než začali hořet tanky a domy. Bezprostředně před tím jsme stály nahoře naproti Národnímu muzeu na Václavském náměstí, a když začali kavkazští vojáci střílet na fasádu Národního muzea, tak mne sekretářka z Albatrosu, která tam byla se mnou, strhla na zem a vedle mě byla obrovská tmavá louže krve. Na to se nemůže zapomenout. To nelze.“
„O těch událostech lidé ve Švýcarsku vědí hodně“, zapojuje se do rozhovoru kolegyně ze švýcarského rozhlasu Sabine Bitter. „Především ta generace, která byla v roce 1968 mladá. Švýcaři tehdy vítali emigranty s otevřenou náručí, stejně jako tomu bylo pár let před tím s maďarskými uprchlíky. Měli sympatie pro emigranty, kteří museli prchat před komunisty. Bylo to pro Švýcary důležité i proto, že v té době čelili značné kritice, že za druhé světové války dostatečně nepomohli židovských uprchlíkům. Takže chtěli ukázat mezinárodní veřejnosti gesto. Navíc přicházeli velmi vzdělaní lidé. Švýcarsko potřebovalo v té době vzdělané pracovní síly. V našem rozhlasovém archívu jsem našla reportáže, jak tehdy lidé na přelomu roku 68/69 v různých malých obcích spolu slavili Vánoce a Nový rok.“ Atmosféru před 50 lety si vybavuje také autorka výstavy Druhý život, Čechošvýcarka Irene Stehli. „Já jsem od roku 1960 dojížděla do Prahy a seznámila se s babičkou, dědečkem a dalšími členy rodiny. Takže jsme to prožívaly, máma plakala. Taky se pak u nás hodně lidí scházelo, diskutovalo se, pomáhala emigrantům, překládala jim. Ty měsíce jsem hodně prožívala.“V letech 68/69 poskytlo Švýcarsko azyl 13 tisícům Čechoslováků. Zachytit osudy některých z nich napadlo předchozího švýcarského velvyslance Antoniettiho i na základě místní nálady, negativních postojů k migrantům.
Praha, Zlín, Brno a Plzeň – to jsou místa, kam výstava Druhý život postupně zavítá. Pražské vernisáže se zúčastnila většina z 25 portrétovaných. Mezi těmi, pro které začal po roce 68 Druhý život, patří i grafička Dana Cimburek.
„Je to tak. Můj druhý život začal v roce 68, když jsem přišla do Švýcarska. Chtěla jsem tam zůstat 5 let, ale Češi chtěli, abych se na konci roku 69 vrátila, takže jsem z 5 let udělala 50. Musím říct, že Švýcaři byli velmi vstřícní, příjemní, byla tam velká chuť uprchlíkům pomáhat.“