Ekonomika

r_2100x1400_radio_praha.png

Zveřejnění výsledků hospodaření státu v uplynulém roce vyvolalo jako obvykle diametrálně rozdílné reakce. Letos navíc podbarvené tím, že země vstoupila do tzv. supervolebního roku. Podle toho, z které strany jeviště vstupují na scénu jednotliví aktéři, liší se i jejich názory. Jedni s uspokojením konstatují, že schodek rozpočtu za loňský rok je zřetelně nižší, než se čekalo. Druzí dramaticky poukazují na to, že je zřetelně vyšší, než ten původně schválený. Úplnou pravdu, jak to bývá, nemá ani jedna strana. Pokračuje Zdeněk Vališ.

Při nezaujatém pohledu na předložená čísla je ale zřejmé, že mnohem více zkreslují realitu vládní oponenti. Ponechme pro tuto chvíli stranou úvahy o rostoucím deficitu veřejných financí a státního dluhu. Právě s využitím takových úvah, které jsou samozřejmě v jiné souvislosti plně oprávněné, lze pak všelijak žonglovat s předloženými údaji. Hodnoťme proto pouze konkrétní čísla o hospodaření státu v konkrétním roce. Nic víc. Rozpočet za loňský rok skončil deficitem 68 miliard korun. Poslanecká sněmovna schválila deficit ve výši 49 miliard korun. Na první pohled se tedy zdá, že vláda utratila o 19 miliard korun víc.

Jenže zdání klame. Vláda totiž utratila naopak méně, než kolik jí umožňoval parlamentem schválený deficit. Tento očividný rozpor má zcela jednoduché vysvětlení. Parlament totiž v průběhu roku schválil formou zákonů různé mimořádné a dodatečné výdaje. Celkem šlo o 46 miliard korun nad rámec už schváleného deficitu 49 miliard. Kdyby tedy vláda utratila loni dohromady 95 miliard, nikdo by nemohl ani ceknout. Výdaje ale činily "pouze" 68 miliard. Pravdu tedy mají v podstatě ti, kdo říkají, že, že schodek rozpočtu je zřetelně nižší, než se čekalo. To, že opoziční poslanci dnes jaksi zapomínají, že sami svými hlasy vtělovaly do zákonů mimořádné výdaje, je z hlediska praktické politiky pochopitelné. Ve volebním roce navíc platí ještě víc než jindy známé rčení, že když chcete někoho bít, hůl se vždy najde.


Vstup do Evropské unie je v Česku jedním z nejfrekventovanějších témat. Někteří mluví převážně o kladech, jiní naopak neopomenou zdůraznit i různá negativa spojená s členstvím v unii. Každopádně ale všichni si kladou otázku, nakolik je Česko na vstup připraveno. Jak třeba uspějí čeští podnikatelé, budou konkurenceschopní? Především ti střední a malí včetně živnostníků? Předseda Sdružení podnikatelů České republiky Bedřich Danda si žádné pochybnosti nepřipouští.

"Já si osobně myslím, že přes všechny potíže, které nás jako soukromníky v současné době provázejí, se určitě začleníme. Například španělský pekař, řezník, cukrář nebo zámečník, když vstupovali do unie, tak to také přežili. A neslyšel jsem, že by měli nějaké potíže. Zrovna tak český řemeslník je mít nebude. Navštívil jsem zrovna včera jednu autodílnu ve Staších na Šumavě a jejich technické vybavení je naprosto srovnatelné s německou autodílnou. A když k tomu přidám českou zručnost - a teď už se i po Evropě říká, že jsme mistři improvizace - tak vůbec nemám obavy, že by naše malé firmy neuspěly v evropské konkurenci."

Nejde ale jen o řemeslníky. Bedřich Danda připouští, že informovanost o českých firmách je v západní Evropě mizivá a chyba je v tomto směru na české straně.

"Myslím si, že by bylo třeba se na to zaměřit, aby existovala vládní podpora pro zvýšení informovanosti v Evropě. Naše firmy jsou schopny dodávat jako subdodavatelé různé výrobky, ale bohužel komunikace není na dobré úrovni, takže zahraniční firmy o nás nevědí. A v tom vidím problém."

Mnohem opatrnější než Bedřich Danda je v hodnocení možností českých firem ředitel Centra pro politiku a ekonomiku v Hamburku Petr Robejšek. Možná proto, že žije v Německu a má tak z první ruky poznatky z integrace nových spolkových zemí, bývalé NDR, do Evropské unie.

"České podniky, anebo polské či maďarské, budou vystaveny zcela nemilosrdné, nekontrolované konkurenci z vysoce vyspělých sousedních států. V takové konkurenční situaci se nachází náš průmysl jenom ve výjimečných případech. Pořád ještě existují jisté bariéry, které brání tomu, aby nastalo totální porovnání. Ve chvíli, kdy dosáhneme úrovně plnoprávného členství, tak tato konkurence nemilosrdně smete ty, kteří neobstojí. V tom se můžeme hodně poučit z tzv. nových spolkových zemí, kde ty ostrůvky průmyslu, které tam byly, se buď vůbec nerozrostly nebo dokonce zanikly, protože tlak toho absolutně vyspělého západoněmeckého průmyslu je nepřekonatelný pro malé, křehké květinky vznikajícího východoněmeckého hospodářství. Něco podobného se může stát i nám."

Tolik Petr Robejšek, ředitel Centra pro politiku a ekonomiku v Hamburku.