Elišku Krausovou rozzlobilo, že se uzavřelo české velvyslanectví v kolumbijské Bogotě. Založila proto krajanskou asociaci
Když Eliška Krausová odjížděla v r. 1968 studovat do Kolumbie, ani v nejmenším netušila, že tam zůstane dalších víc jak čtyřicet let. Mezitím v Československu došlo k srpnové okupaci, do ciziny emigrovali i další dva její bratři, spisovatel Ivan a politolog Michael Krausové. V Praze naopak zůstal pozdější známý herec, moderátor a buřič Jan Kraus. Celá rodina, která se dlouhá léta neměla možnost setkat, přesto držela pohromadě.
"I před ní. Já osobně před ní."
Jak se vám po celá ta dlouhá léta, kdy se mnohé vztahy rozpadly, podařilo udržet rodinu tak semknutou?
"Na začátku jsme si hodně psali. A hodně jsme na sebe vzpomínali, protože, jak říkám, důležité je mládí. Já jsem odešla první, protože jsem šla studovat. Chtěla jsem postgraduálně pokračovat ve studiu ve španělštině a nejlepší možnost v té době byla právě jedna instituce v Kolumbii. Mně se to povedlo, protože jsme tam měli jednoho strýčka, který mi mohl zaplatit cestu. Zaplatil ji ale jenom tam. A potom odcházeli jeden po druhém, z různých důvodů. A já jsem se s polovinou rodiny viděla poprvé po deseti letech. A s celou rodinou jsem se tady viděla poprvé po patnácti letech. Vzhledem k tomu, že jsem odjela v tom nešťastném 68. roce, padly na mne stejné zákony, jako kdybych utekla přes hranice. Tím pádem jsem ztratila pas, neměla jsem nové vízum, a já jsem přitom studium chtěla dokončit. Studium bylo na dva roky a mně rozkazovali, že se musím okamžitě vrátit! Tak jsem tam zůstala, abych to dodělala. Taky trochu z nedůvěry ke všemu, trošku z hrůzy - a pak jsem se vdala. Všechno to šlo trošku rychle."
"Ano, ale ne české! Tam jsou možnosti, tenkrát bývaly větší, právě do Institutu Caroy Cuervo. Tou dobou velice protežovali všechny cizince. Většina studentů, 70 procent, byla z jiných zemí, ne z Kolumbie. To pro ně bylo velice důležité, pro pozdější vědecké styky, pro výměnu knih a časopisů atd. Tak to bylo založeno a navíc to bylo zdarma."
Narazila jste tam tehdy na nějaké jiné Čechy?
"Ano, asi po roce tam přijela Češka Jarmila Jandová. To byla moje kolegyně z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Shodou okolností právě kvůli kvalitě studia chtěla právě tam. A povedlo se jí to myslím s českým stipendiem."
Já jsem měla spíš na mysli nějaké české krajany. Kromě vašeho strýčka...
"Tenkrát tam byla skupina českých krajanů podobných mému strýčkovi. Ti lidé se mezi sebou znali, bylo to nejméně deset dvojic a jejich dětí."
To byli lidé, kteří tam odešli ještě před válkou?
"Většina z nich tam přijela, i když někteří ne přímo, někteří přijeli přes Bolívii a přes Peru, nějak těsně po válce. V období od r. 1947, kdy se schylovalo k únoru 48, nebo těsně po r. 1948. A každý přijel úplně jinak, nějakou dobrodružnou cestou. A tam se poznali. A pak tam byla skupina jiných lidí, tu jsem ale ztratila úplně z očí, kteří o sobě říkali, že jsou Češi, česky ale nemluvili. Většinou mluvili německy. Možná byli z německého pohraničí, někteří byli spíš židovského původu a doma mluvili německy.Takže pro mne to bylo těžké."
To není zdaleka jediná komunita Němců, kteří pocházeli z českého pohraničí, a považovali se tedy za zemské Čechy. A zajímavé je, že oni, nebo spíš jejich děti, se dnes začínají učit česky...
"Ano, znám teď jeden takový případ, který mne hrozně dojal."
Tato původní krajanská komunita, na kterou Vy jste tam v r. 1968 narazila, se úplně rozplynula, nebo zůstala a trvá do dneška? Nebo tam mezitím vznikla nějaká jiná krajanská komunita?
Vy sama jste založila krajanskou asociaci. Co vás k tomu vedlo?
"Mne k tomu vedlo rozčilení!"
To je dobrý důvod...
"Rozčilení, smutek a podobné pocity, když jsem se dozvěděla, že budou rušit naše tamní vyslanectví. Prostě pan vyslanec řekl, že tohle je poslední schůzka, kterou udělal na oslavu českého národního svátku, protože za rok už tady vyslanectví nebude. Ostatní na to reagovali různě, mne to ale ani nevím proč tak rozhořčilo! Měla jsem stejný pocit, jako když jsem ztratila české občanství. Já jsem měla pocit, že mi trhají ty poslední kořeny. Snažila jsem se trochu proti tomu protestovat, to už ale samozřejmě bylo rozhodnuté. To jsem ale pochopila teprve až teď, trvalo mi to asi dva roky. Jenomže mne mátlo, že i pak tam přijížděly státní návštěvy. Nějak jsem nepochopila, že to tak všude chodí. Takže když tam přijeli poslanci, myslela jsem si, že s nimi o tom ještě může člověk mluvit. Oni mi pak ale napsali, že s tím nemůžou nic dělat, to je vládní rozhodnutí. Napsali to ale až pak. Rozhodla jsem proto, že něco musím udělat, a že tedy založím asociaci. A teprve jsem se do toho ponořila. Měla jsem pocit, že mám nějakým způsobem vrátit těm dvěma zemím, které jsou moje, co mi daly. Dát je trošku dohromady, protože jsou strašně vzdálené. Nejen fyzicky, v kilometrech, ale jsou si tak vzdálené, že většinou jedna o druhé nic neví. V Kolumbii se dobře ví, co je Praha. Během posledních deseti let se turismus do Prahy obrovsky zvýšil. Neznám jediného Kolumbijce, od prezidentů a exprezidentů až po toho posledního, co sem přijel, který by Prahou nebyl opravdu nadšený. Takže o Praze se ví!"
Ví se ještě o něčem jiném?
"Ne. Dneska už se neví ani o sklu. Myslím, že Kolumbie je v tom trošku pozadu, protože všechny smlouvy jsou zaměřené hlavně na Spojené státy, Kanadu a některé západní státy, a o hodně méně na ty východní. A právě tam je teď třeba na tom pracovat! To by byla práce pro vyslanectví, ne pro nějakou Elišku!"
