Exministr na dlažbě

r_2100x1400_radio_praha.png

Ministři bývalé československé vlády Mariána Čalfy se o víkendu jako každý rok setkali, aby zavzpomínali na dobu před deseti lety, kdy jejich kabinet jmenoval prezident Václav Havel. Vzpomínka začala v sobotu na středověkém hradě Bouzově a poté se exministři přesunuli do zámku Chudobín, kde na ně čekala slavnostní večeře a posezení u selete. V něčem se ale akce od těch předchozích poněkud lišila. V neděli se totiž všichni zúčastnění dostali i na svatbu jednoho ze svých kolegů Petra Millera. Jistou pikantnost dodala této události podle Zdeňka Vališe skutečnost, že ženich je už od dubna evidován na úřadu práce jako nezaměstnaný.

První polistopadový ministr práce a sociálních věcí Petr Miller pobírá v současné době podporu v nezaměstnanosti. Hledá tak pomoc u instituce, kterou za svého ministrování sám pomáhal zakládat. Život zkrátka dokáže zařídit situace, které by málokdo čekal. Bývalý kovář v pražském ČKD, který v listopadu 1989 dokázal přesvědčit dělníky, aby se přidali ke stávkujícím intelektuálům, samozřejmě na návrat k původní profesi nepomýšlí. Což je přirozené. V uplynulých deseti letech prošel pořádnou rekvalifikací. Ministr, známý politik Občanského hnutí, čekatel na vysokou funkci za sociální demokracii, velký kritik Miloše Zemana, když se pro něj funkce nenašla, personální ředitel v zbankrotovaném Chemapolu a naposledy personální ředitel ČEZ, odkud musel letos v březnu odejít. Od té doby dostává měsíčně od Úřadu práce necelých deset tisíc korun měsíčně, které považuje za drobný doplněk rodinného rozpočtu. Pro podporu si nejezdí, chodí mu na účet.

Mezitím pobývá hlavně v rekreační oblasti u Slapské přehrady. V rozhovoru pro Lidové noviny se Petr Miller ohradil proti tvrzení, že tráví čas na jachtě, je to prý jen luxusní hausbót. Proslýchá se ovšem, že s ním dojel až do Hamburku. Mám kvalifikaci, říká Miller, a jsem v situaci, kterou jsem si nezavinil. Stát přece nechce zlikvidovat mě ani mé pracovní schopnosti. Proto se také v dubnu postavil do fronty na Úřadu práce a když na něj došla řada sdělil úředníkům, že shání dobře placené místo ředitele. Bohužel zrovna nic takového nebylo po ruce. A Petr Miller se tomu ani moc nediví. Lidovým novinám řekl, že by byl nesmysl, aby tam chodil každý týden a oni mu vždy řekli, že pro něj nic nemají. A tak se domluvil s úřadem na podpoře a na tom, že si práci časem najde sám. Na rozdíl od "normálních" nezaměstnaných, kteří se na "pracáku" musí hlásit každý týden.

Miller uznává, že těch bezmála deset tisíc korun asi pro někoho znamená slušné peníze, vždyť je to zhruba dnešní průměrná mzda v Česku. Jenže on platí tři tisíce alimenty na syna, platí byt, má osmiměsíční dítě, jeho o pětatřicet let mladší přítelkyně - po neděli už manželka - studuje a je na mateřské dovolené. Na to mu necelých deset tisíc stačit nemůže. Musí být dobře oblečený, mít rozhled, a proto si denně kupuje několikery noviny. Naštěstí mu dřívější zaměstnání umožnila vytvořit si rezervy. Někdejší kovářský proletář prý nechce nikoho dráždit, ale podpora v nezaměstnanosti u lidí s předchozími vyššími příjmy by měla být rozhodně daleko vyšší, protože propad u nich je mnohem děsivější. Různé názory, aby bohatý člověk něco prodal a postaral se o sebe jsou podle Millera jen fikce našich pravičáků a možná Američanů a Angličanů. Evropa se prý chová jinak, nevrhá člověka do beznaděje. Na otázku Lidových novin, co tedy radí bývalý ministr práce z vlastní zkušenosti lidem, kteří o práci přijdou, se čtenářům dostává odpověď, že to chce neztrácet hlavu a dál na sobě pracovat. K drtivé většině nezaměstnaných se ale exministrova rada bohudík nedostane. Nečtou totiž Lidové noviny. Toto tvrzení lze empiricky dokázat tím, že pokud by je četli, určitě by je trefil šlak.