Exportujeme svůj problém

r_2100x1400_radio_praha.png

Vláda rozhodla, že Česko zavede vízovou povinnost pro rumunské občany. Důvodem je prudce rostoucí počet žadatelů o azyl. K tomuto kroku sahá vláda ve chvíli, kdy mnozí kritizují Velkou Británii za to, že svými kontrolami na ruzyňském letišti exportuje vlastně do Česka své problémy, vyplývající z měkké azylové politiky. Jak uvádí Zdeněk Vališ, zavedení českých víz pro Rumuny je v podstatě stejným exportem.

Ještě poměrně nedávno bylo Česko pro běžence téměř výhradně tranzitní zemí. Nyní, podle posledních údajů ministerstva vnitra už Česku patří v Evropě nezvyklé osmé místo v počtu cizinců, kteří žádají o azyl. Předběhlo dokonce i Švédsko, tradiční cíl běženců. Nejvíce žadatelů přitom pochází z Ukrajiny, Moldávie a Rumunska, tedy ze zemí, kde by měla být dodržována základní lidská práva. Jsou přece členy Rady Evropy. I když samozřejmě nelze vyloučit individuální případy, na něž se vztahuje právo na azyl, je zřejmé, že drtivá většina žadatelů se neuchyluje do Česka z důvodů politického, náboženského či rasového pronásledování, ale z ekonomických důvodů. Česko je pro ně ve srovnání s jejich zeměmi v podstatě totéž, co je zase Velká Británie pro některé české Romy. To je zkrátka ta relativita, i když zrovna ne einsteinovská.

Nejde rozhodně o žádný problém, jehož podstatu by musely řešit týmy specializovaných odborníků. Jde o zcela pochopitelnou a legitimní touhu lidí žít si lépe. Na druhé straně je zde rovněž pochopitelný a v podstatě také legitimní zájem států mít příliv lidí odjinud pod kontrolou. Tento postoj je i veřejně deklarován. Málokdo už ale tento postoj otevřeně zdůvodní tím, že jsou lidé, o než má stát zájem, aby se na jeho území usadili, a lidé, o které nestojí, protože nehodlá riskovat domácí spory a napětí. Chybějící politickou odvahu tedy nahrazuje azylová politika. Jenže i do ní se často promítá právě ona chybějící politická odvaha říci na rovinu, jak se věci mají. To je třeba případ Velké Británie nebo Kanady, jejichž azylový systém je zařízen tak, že s trochou šikovnosti může zájemce zůstat v těchto zemích poměrně dlouhou dobu, a to i za předpokladu, že jeho žádost bude s velkou pravděpodobností odmítnuta.

Ve vztahu k České republice vyřešila Kanada svou měkkou azylovou politiku nejjednodušším způsobem - zavedením vízové povinnosti. Velká Británie svůj domácí problém vyexportovala do Česka ve formě letištních kontrol. A v Česku to vyvolalo velké pozdvižení. Zajímavé ovšem je, že se všichni ti kritici britského opatření nepustili se stejnou vehemencí do české vlády za její rozhodnutí zavést vízovou povinnost s Rumunskem. Vždyť Praha dělá ve vztahu k Bukurešti naprosto totéž - exportuje svůj domácí problém.

Prudký nárůst počtu žadatelů o azyl je přitom v jistém smyslu virtuální. Souvisí se zpřísněním zákona o pobytu cizinců a současným zmírněním azylového řízení. To totiž umožňuje od letošního ledna žadatelům, aby během řízení v Česku pracovali a nemusejí dokonce ani pobývat v uprchlickém táboře. Takže hodně cizinců, kteří zde pobývali i v minulých letech a našli si zde třeba zaměstnání, přičemž nesplňují podmínky pobytu podle cizineckého zákona, si honem zažádalo o azyl. A mají zase na rok dva vystaráno. Všechny uprchlické tábory současně hlásí, že jsou poloprázdné.

Jen tak mimochodem, policie nedávno zveřejnila údaj, že devět z deseti zadržených dealerů drog jsou lidé žádající v Česku o azyl. To už je ale o něčem jiném. Podstatné je, že politici by měli jednak říci otevřeně, jaká migrace je dnes pro Česko žádoucí, jednak by se měli zasadit o urychlenou změnu azylového zákona, aby možnost jeho zneužívání byla minimální. Zavádění víz pro Rumuny je příliš okatě populistické gesto, zvláště když Evropská unie uvažuje o tom, že od příštího roku by Rumunům vízovou povinnost zrušila.