Historické obzory

Státní bezpečnost v minulých padesáti letech vstupovala do života tisíců lidí. Některé její praktiky přiblíží další pokračování seriálu Příběhy, na které nesedá prach. Připravila Eva Petržílková.

Je dvacátý prosinec roku 1973. Zdeněk Mlynář, významný aktivista Pražského jara roku 1968, je spolu se svojí manželkou na návštěvě u sousedky. Ta si už delší dobu stěžuj, že jí zlobí telefon. Když si začne Mlynář aparát prohlížet, zjistí, že z něj vede jakýsi drátek rovnou k nim do bytu. Ve svém obývacím pokoji potom pod parketami objevuje malý mikrofon. Když jej odstřihne, zůstanou ve zdi trčet černé dráty. Případ Zdeňka Mlynáře se stal jedním z nejznámějších selhání konspirace Státní bezpečnosti. Nejen on ale tisíce dalších se v letech 1948 až 1989 stali předmětem zájmu této nechvalně známé mocenské složky. Prakticky nikdo si nemohl být jist, zda právě jeho dopis nebude otevřen, že jeho telefon nebude odposloucháván a jeho byt prohledán. Více dokumentarista Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu Daniel Povolný. Kdo byl nejčastěji předmětem zájmu státní bezpečnosti? Pokračuje Irenej Kratochvíl, šéf Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. A tak bylo třeba jen v roce 1963 odposloucháváno 16 zastupitelských úřadů a 33 diplomatických bytů. Speciální týmy měly k dispozici nejrůznější odposlouchávací zařízení, ale i docela obyčejné vrtačky, dláta a zednické nářadí. Pořádaly se kurzy a školení, kde se agenti učili jak správně umístit i zamaskovat utajené mikrofony a vedení. Odposlouchávávací zařízení byla nejčastěji umístěna v telefonu, ale byla maskována i jako popelník nebo propiska. A kde tato zařízení vznikala, to je otázka pro Daniela Povolného. Dodává Irenej Kratochvíl. Tak jak celé socialistické hospodářství, tak i sSátní bezpečnost však trápil nedostatek pracovních sil a tak nižší složky neustále volaly po posilách. Vedle odposlechu byla velmi častou metodou získávání informací i takzvaná prověrka korespondence, jinak řečeno cenzura dopisů a balíků. Ta byla prováděna buď cíleně konkrétním osobám, ale i namátkově, kdy se zkontrolovala pošta třeba celé jedné ulice. STB tak získávala informace třeba o náladách obyvatel, ale nejen to. Jak uvádí jedna ze směrnic ministerstva vnitra ze srpna roku 1958, cituji :" pracovníci mají právo vytřídit všechny zásilky s materiály štvavými a pomlouvačnými na adresu našeho státního zřízení, vlády, strany a spřátelených zemí, zásilky s protistátními letáky, zásilky obsahující nepřátelské ideologie, válečnou propagandu, pornografii a krváky, tedy kovbojky různého druhu". A tak z balíků šla ven jak exilová literatura nebo gramofonové desky, tak třeba nylonové punčochy.

Poslech v RealAudio

Poslech v RealAudio

Poslech v RealAudio

Poslech v RealAudio

---

I v řadách pracovníků Stb nechtěli zústat pozadu a tak i zde se vyhlašovaly různé socialistické závazky, až komicky nám dnes zní závazek pracovníků zahraniční pošty. Tkz. "čtenáři" včetně překladatelů chtějí udržet průměr 30 přečtených dopisů za hodinu, rozlepovač rozlepí potřebné množství obálek, tedy asi 2000 dopisů za směnu a zalepovač stejný počet zalepí. Jako z kafkova románu už potom zní závazná pravidla, která pro cenzory platila: 1.pracuj vždy jen s jednou zásilkou 2.přesně si všimni uspořádání obsahu zásilky a vkládej dopisy zpět tak, jak byly původně vloženy 3.dodržuj naprostou čistotu a při kontrole nekuř. 4. měj vždy čistý stůl, všechny své poznámky a papíry ulož mimo pracovní plochu!

---

A jak dopadl jeden z největších provalů nasazení odposlechu v bytě Zdeňka Mylnáře, kterým jsme naše vyprávění začali? Více publicista Úřadu dokumentace vyšetřování zločinů komunismu Daniel Povolný.

Poslech v RealAudio