Hodina pravdy

Evropská komise vyvolala tento týden bouři nevole mezi kandidátskými zeměmi. Poprvé totiž představila svůj záměr, podle něhož by pro nováčky neměly platit při udělování dotací stejné podmínky jako pro nynější členy unie. Jak uvádí Zdeněk Vališ, zřejmě teprve nyní přichází hodina pravdy o rozšiřování Evropské unie.

rozvoj zaostalejších regionů, z čehož má v konečných důsledcích prospěch celé společenství. Do společné pokladny, z níž se tyto prostředky uvolňují, by přitom noví členové měli přispívat stejným dílem jako staří členové. Přerozdělování peněz v Bruselu by tak bylo postaveno zcela na hlavu.

Pravda, desítka kandidátských zemí na členství je chudší než současná evropská patnáctka. Pouze regiony Praha a Bratislava se nacházejí nad průměrem hrubého domácího produktu Evropské unie a neměly by tudíž nárok na pomoc z Bruselu. Pokud by do společenství vstoupilo v roce 2004 všech deset současných kandidátů, snížil by se samozřejmě celkový hrubý domácí produkt Evropské unie na jednoho obyvatele, a tím by klesl v dnešních členských zemích počet takzvaně chudších regionů, které dosud dostávají z Bruselu dotace. Rázem by se totiž ocitly nad unijním průměrem. Je logické, že třeba Španělům, Portugalcům, Řekům či Italům se tato vyhlídka vůbec nelíbí. Potom je ovšem nutné se ptát, zda filosofie rozšiřování Evropské unie, jak o ní vznešeně básní někteří lidé, není jen chiméra, zda nás západoevropští politici nevodí léta za nos, a zda by nebylo z jejich strany serióznější říci kandidátům na rovinu, že Evropská unie prostě na rozšiřování v tomto rozsahu není zatím připravena, že si to nemůže dovolit, pokud nechce přechodně uložit vlastnímu obyvatelstvu na krk nemalé břemeno.

Na celou záležitost lze ale pohlédnout ještě z úplně jiného úhlu. Jádro problému, které všichni znají, ale kterému se dosud všichni v otevřených debatách vyhýbali jako čert kříži, spočívá v agrární politice. Už dnes více než polovinu rozpočtu unie spolykají nejrůznější dotace do zemědělství, především přímé platby zemědělcům. Situace je dávno neúnosná, ale žádný evropský politik dosud nenašel odvahu k radikálnímu řezu do existujícího absurdního systému plodícího ohromné agrární přebytky, jejichž výrobní náklady jsou většinou vyšší než v zemích mimo Evropskou unii.

Představa, že by podobné dotace měli dostávat třeba i nezhýčkaní, ale v přepočtu na hektar půdy produktivnější čeští zemědělci, je pro německé a rakouské zemědělce přímo děsivá. Představa o stejných dotacích pro polské zemědělství, které je naopak vysoce neproduktivní, zase patří do říše sience fiction. Poláci by dokázali agrární rozpočet unie už kompletně zruinovat. Jenže nabízí se jedna na první pohled pošetilá myšlenka. Nepomohl by právě vstup nových členů do unie za stejných podmínek, jaké platí pro ostatní, k tomu, aby konečně došlo k onomu radikálnímu řezu a celý agrární sektor unie se konečně postavil z hlavy na nohy?