Hostovského bych s sebou na pustý ostrov vzal rád, tvrdí Otto Ulč
Každý rok na počátku léta do Prahy přijíždí Otta Ulč z New Yorku. Bývalý soudce ze západních Čech odešel do exilu ve Spojených státech v 50. letech. Znovu tam vystudoval právo a řadu let přednášel na jedné z newyorských univerzit. Známého spisovatele, publicistu a v pravém slova smyslu světoběžníka jsem pozvala i do našeho studia:
"Opravuji to sdělení - oslavil. Já jsem si je odtruchlil jízdou na Floridu. Příšerně lilo a když jsem dojeli k hranicím Floridy, tak jsem to uzavřel: no takhle hrozný to snad už nikdy nemůže být. Ovšem mýlil jsem se, protože druhý den to bylo ještě horší. Co se ale stalo důležitého? Měli jsme v Americe volby. Ty volby se rozhodly způsobem velice překvapivým a ne příliš vítaným zejména na evropském kontinentu."
Jak ten výsledek hodnotíte Vy sám?
"To byl spíš hlas proti Kerrymu, proti některým novotám, jako jsou homosexuální manželství a jejich legitimita, a ne velké nadšení pro Bushe, jehož záměr vyvážet demokracii do končin, kde s ní nikdy neměli žádnou zkušenost, je stále méně realistický pro rostoucí počet Američanů."
Pokud mám správné informace, tak čeští krajané v Americe volí spíš Bushe. Čím to je?
"Volí spíš Bushe proto, že reprezentuje tu esenci amerikánství, které tam ty Čechy přivedlo. Poněvadž hlavní rozdíl mezi republikány a demokraty je ve vztahu jedince vůči státu. Republikáni zdůrazňují odpovědnost jedince, kdežto demokraté tu odpovědnost převádějí na stát. Takže když se mi nevede, tak za to nejsem zodpovědný já, za to může někdo jiný. Za to může stát a ten ať se o mne postará."
A kromě voleb, co jiného byste za ten uplynulý rok zmínil?
"Zmínil bych se o zajímavém zážitku. Začalo to v prosinci, když se u nás ve státě New York hnaly z kanadských plání ty děsivé vichry, mrazy a sněhy, že jsme si se ženou řekli, že bychom odtud mohli na nějakou chvilku vypadnout. Zařídili jsme si letenku do Singapuru a pak dál do Indonésie, načež pak došlo k tomu neštěstí - cunami. Nejblíž jsem se k ní dostal v Singapuru, kam sice nedosáhla, ale pobesedoval jsem tam s americkými důstojníky, s letci z mateřské lodi Lincoln. A když jsem se dozvěděl, že cunami měla sílu asi tisíce hirošimských bomb, tak si to nedovedu představit. Ta cifra mne jen přivádí k pocitu pokory ze zjištění, že síly přírody jsou ještě tak příšerné, že dovedou způsobit tolik tragédií."
Celé jaro bylo u nás v České republice poznamenáno vládní krizí. Sledoval jste ji?
"Jistěže jsme to sledovali a taky jsem chtěl sledovat, jak o tom informují americké sdělovací prostředky, zda o tom bude nějaká zmínka."
Byla?
A jak Vy sám posuzujete tu situaci na české politické scéně za posledního půl roku?
"Dalo by se říct: mohlo by to být horší. Ze vzdálenosti jednoho oceánu a několika dekád mé nepřítomnosti zde jsem značně zdrženlivý, abych se pouštěl do nějakých soudů. Jakmile je vyřknu, budu se oprávněně cítit, že jsem řekl nějakou hovadinu. Země se všelijak potácí, jsou věci, které mi dost vadí, a sice popudlivost politiků, když se o nich něco řekne. Hned by se hnali k soudu a chtěli by žalovat. Jednou se dáte do politiky, tak přeci musíte počítat s tím, že se člověk v tom blátě různých rozmíšek umaže."
Pane profesore, Vy stále přispíváte články do různých českých i krajanských periodik. Můžete teď přečíst alespoň kousek zamyšlení o tom, koho byste si vzal s sebou na pustý ostrov?
"To vám rád přečtu."
