Iva Procházková umí politický thriller, detektivky i knížky pro děti

Detektivní seriál Vraždy v kruhu přikoval diváky po dvanáct večerů k televizním obrazovkám. Autorkou scénáře je spisovatelka Iva Procházková, která prožila jedenáct let v emigraci. Na veletrhu Svět knihy teď představila další detektivní příběh Muž na dně, který byl jakousi předehrou k celému seriálu.

Psaní mají v rodině. Spisovatelkou je i její sestra Lenka a tatínek Jan Procházka, autor známého románu Ucho. Iva Procházková už před emigrací vydala knížku, Komu chybí kolečko.

"Já jsem o tu knížku šest roků bojovala. Rozesílala jsem dopisy na všechny možné úřady, kde jsem vysvětlovala, že to není žádná politická tématika, ale knížka pro děti. Nakonec mi to Albatros vydal, ovšem s tím, že další knížku už jsem vydat nemohla,"

uvedla Iva Procházková, která se pak s manželem v roce 1983 rozhodla pro emigraci.

"Já jsem maturovala z francouzštiny, můj muž uměl spíše anglicky. Chtěli jsme do Belgie, kde máme kamarády. Nakonec se nám podařilo dostat před jugoslávské kopečky do Rakouska. A podle Ženevské konvence jsme museli požádat o azyl v první demokratické zemi, do které jsme vstoupili. Rakousko se k nám zachovalo úžasně a během čtvrt roku jsme dostali politický azyl."

Proč jste se rozhodli zůstat v německy mluvící zemi, jejíž jazyk jste tolik neovládali?

"My jsme původně chtěli jít jinam. Psala jsem kamarádovi mého tatínka Milanu Kunderovi, který žil v Paříži, jestli by mně poradil. Napsal mi tehdy moc hezký dopis, ve kterém mě vysvětloval, že to, co umím z francouzštiny, pokud jsem z ní maturovala, je skoro nula. Že on se teprve teď přesvědčuje jak bohatá francouzština je, a kolik toho má dohánět, aby ve francouzštině mohl psát. Tehdy se ještě nechal překládat. Poradil mně, abychom zůstali v Rakousku, případně se pokusili dostat do Německa, protože podmínky pro uprchlíky jsou tam velmi dobré, a navíc se už jazyk půl roku učíme. Já jsem to dala číst svému muži a shodli jsme se, že je to moudrá úvaha, a nikdy jsme toho nelitovali."

Za jak dlouho jste se přesunuli z Rakouska do Německa?

"V Rakousku se nám narodila dcera. My jsme emigrovali s dvěma dětmi, třetí se nám narodila ve Vídni. Když byl dceři rok, tak jsme kvůli práci mého muže přešli do Německa. Na Bodamském jezeře přímo v Kostnici založil dětské divadlo, které si během dvou let vydobylo moc dobrou pověst. Dostali jsme pozvání na divadelní festival do Brém. Tam byl ředitel jednoho velice zajímavého, spíše loutkového divadla. Po představení za námi přišel a říkal mému muži: mě úplně pookřálo srdce. Vaše divadlo mě poprvé po dlouhé době zase ukázalo, kvůli čemu jsem kdysi jezdil na motorce do Prahy. Nabídl mému muži, když se přestěhujeme do Brém, práci ve svém divadle. A to se také stalo. Během roku jsme se přestěhovali a pak jsme strávili sedm let v Brémách."

A vy jste v Německu psala.

"Ano."

Přivezla jste si už některé nápady nebo poznámky z Česka, když jste odcházeli?

"Já jsem napsala už ve Vídni tři povídky, které zpracovávaly bezprostřední zkušenost z odchodu. První jsem napsala těsně před odchodem v Praze, druhou v utečeneckém penziónu a třetí jsem napsala, když už jsme bydleli ve vlastním bytě ve Vídni. Mnohem později to vyšlo jako Penzion na rozcestí v Melantrichu. Když jsme byli v Kostnici, tak jsem psala pro mládež a pro děti. Úplně na začátku mi vyšla knížka Červenec má oslí uši. Napsala jsem ji v Praze a přes spisovatele Otu Filipa jsem ji dostala neuvěřitelnou cestou přes hranice, aby si ji někdo přečetl. Dal knížku přečíst redaktorovi, který kdysi redigoval knížku mého tatínka Ať žije republika. Byl zvědavý, jestli dcera Jana Procházky taky slušně píše. Knížku si nechal přeložit, líbila se mu a vydal mi ji. Když jsme pak byli v Kostnici, tak se zajímal o moji další tvorbu. Nabídla jsem mu Čas tajných přání, která získala velkou literární cenu Jugendliteratur - Preis a tím se mi otevřely dveře dalších nakladatelství. Čas tajných přání zpracovával dospívání mladé dvanáctileté dívky v Praze. Bylo tam vše, co jsem si kdysi prožila, jen jsem to trochu pozměnila. Tvorba pro děti pro mě byla tím nejdůležitějším."

Která knížka se líbila vám, jako dospívající?

"Já jsem měla moc ráda Marka Twaina. Měla jsem ráda dobrodružnou literaturu. Jeho knížky o Tomu Sawyerovi a Huckleberry Finnovi. A taky Tři mušketýry. Já jsem to četla v deseti letech."

Psala jste v češtině i v němčině?

"Znalost jazyka přicházela postupně. Nejdřív schopnost mluvit, pak schopnost rozumět. My jsme se německy učili ve Vídni a vídeňský dialekt je tak rozdílný od korektní němčiny, že mě dělalo problém rozumět lidem v obchodech nebo na ulici. Pak jsem v Kostnici napsala první povídky. Měli jsme málo peněz a soused pracoval pro časopis, který dostávali lidé zdarma každý týden do schránek. Věděl, že píšu a nabídl mi, abych psala příběh na pokračování. Já jsem přijala a říkala si, že se bude hodit každý týden nějaký honorář. A to už jsem musela psát německy. Když jsme se přestěhovali do Brém, a psala jsem delší knížky, tak jsem si je netroufla psát hned v němčině. Napsala jsem ji česky a sama jsem ji přeložila."

Vrátili jste se do Česka v roce 1995. Nezvykli jste si už v Německu natolik, že by se vám nechtělo přesouvat?

"Mě se chtělo. Politické problémy pominuly a ještě jsme nebyli tak staří, abychom se báli nového začátku. Můj muž taky souhlasil. Oba jsme měli práci v Německu, bylo to velmi těžké rozhodnutí. Nejstarší dcera s námi nechtěla odejít. Proto jsme poměrně dlouho kvůli ní čekali, až bude samostatná. Nakonec jsme odešli do Prahy s prostředním synem, kterému bylo 15, a začal na střední škole. Naše vídeňská dcera Lenka přešla do čtvrté třídy a vůbec jí to nedělalo problémy."

Kromě knih jste se v Česku vrhla i na psaní scénářů. V televizi běžel detektivní seriál Znamení zvěrokruhu. Vím, že vás zajímá astrologie. Jak se to televizi líbilo?

"Nejdřív byli překvapení a říkali: policie má přece ty své psychology, tak je tam dejte. Já jsem říkala, že to dělá každý. A tak je tam astrologie. Napsala jsem první díl, který byl přijatý velice příznivě. Ve chvíli, kdy byl natočený, tak bylo rozhodnuto, že můžu psát všech jedenáct ostatních. Každou vraždu spáchal člověk, narozený v jiném slunečním znamení."

Co chystáte dalšího, ať už knihu nebo scénář pro televizi?

"Mě zaměstnává žánr, kterému se říká politthriller, současný příběh od nás z České republiky."

Máte nějaký předobraz politika?

"Chtěla bych, aby to nebyl politik v hlavní linii. Nebude to žádný předseda vlády nebo prezident. Bude to drobný ministerský úředník. To je můj záměr. Měl by to být člověk, který je trošku upozaděný, nikomu moc nejde na oči a přitom se kolem něj dějí neuvěřitelné věci."