Jak potrestat stát?

r_2100x1400_radio_praha.png

Bezmála sto tisíc lidí, převážně důchodců, dostane kvůli zkrachovalým kampeličkám od státu další peníze, jako kompenzaci osobních ztrát. Rozhodli o tom minulý pátek poslanci. Jak uvádí Zdeněk Vališ, také v případě kampeliček jde o selhání státu, které ovšem jako vždy zaplatí všichni daňoví poplatníci.

Celkem už daňoví poplatníci zaplatí za vykradené a zkrachovalé kampeličky sedm miliard korun, což je pro srovnání třeba rozpočet Akademie věd na dva roky. Pokud by ovšem tyto peníze dostala živořící česká věda, mohla z toho mít prospěch celá země. Teď budou naopak téměř všichni občané opět o něco chudší. A opět si daňoví poplatníci samozřejmě položí otázku, kdy už skončí nekonečné výmluvy na neznalost či malou zkušenost s tržním hospodářstvím? Nad počínáním lidí ženoucích se za nesmyslnou vidinou dvacetiprocentního úroku je možné pouze nevěřícně kroutit hlavou. Vždyť v druhé polovině devadesátých let, kdy nastal boom záložen, museli mít všichni před očima čerstvé případy krachů různých fondů, které před tím rovněž probouzely podobné virtuální naděje. Jako by ale někteří lidé chtěli potvrdit pravidlo, že zkušenosti jsou nepřenosné a každý se musí spálit sám. Jak k tomu ale přijdou ostatní daňoví poplatníci, kteří přece žádného střadatele neokradli ani o haléř, aby platili za jeho hloupost? Navíc, na rozdíl od bank jsou záložny družstva a střadatelé tudíž nejsou klienti, ale členové družstva, pro něž by mělo platit neomezené ručení svým majetkem. Lze také namítnout, že krachem kampeliček není ohrožena stabilita finančního systému v zemi. Ani z tohoto důvodu tedy není státní pomoc na místě. Na kauzu kampeliček existují přirozeně i jiné pohledy.

Obecně vzato, žádný slušný stát nenechá bez odezvy krutý sociální dopad zkrachovalých kampeliček na několik desítek tisíc zejména starších lidí, i když si svou situaci vlastně zavinili sami. Nejpádnější argument ve prospěch státní pomoci je ale z jiného soudku. Stát je totiž povinen napravovat vlastní selhání. Zákon o záložnách a úvěrních družstvech přijali v roce 1995 z vlastní iniciativy poslanci, a to přes silný odpor Klausovy vlády. A byl to už tehdy příšerný zákon. Umožňoval kampeličkám chovat se jako banky a přitom ani Česká národní banka ani ministerstvo financí neměly právo činnost kampeliček sledovat a kontrolovat. Zkrátka sami poslanci vytvořili ideální prostředí pro zlodějíčky, zloděje či tuneláře, kteří okamžitě vycítili příležitost, jak se obohatit na úkor naivity lidí, kteří často vložili do kampeliček celoživotní úspory. Je ale korektní obviňovat z naivity nějakou babičku z Dolních Kotěhůlek, které se při vzpomínce na prvorepublikové kampeličky vybaví solidní, hospodárně vedená záložna v její farnosti? Názvu kampeličky bylo prostě zásluhou poslanců hrubě zneužito. A blud o kampeličkách šířila i média a ekonomové. Ke svépomocným zařízením, která svým členům umožňovala bezpečné uložení peněz a levný, systémově dobře zajištěný úvěr, měly a mají soudobé české záložny hodně daleko. Nesplňují základní požadavky, které na tyto malé, převážně venkovské peněžní ústavy kladly zákony i morální a solidární principy družstevního hospodaření. Dnes může být členem záložny každý, ručení členů je minimální, spolu se znají asi jen zakladatelé. Jde vlastně o pseudobanky s malým základním kapitálem, velkými ambicemi, drahou administrativou a reklamou a samozřejmě s obtížnou kontrolou. Pokud stát připustil schválení příslušného zákona o záložnách, aniž zhodnotil možná nebezpečí, která z jeho znění vyplývají, těžko může chtít po řadových občanech, aby se v problematice orientovali lépe. Jenže stát je reprezentován konkrétními lidmi, takže spravedlivější by bylo, kdyby ztráty kampeličkářům zaplatili oni.