Jak se utváří slovní zásoba?

V cyklu čeština, jak ji neznáte se tentokrát lingvistka Michaela Swinkels - Nováková věnuje tomu, jak se v češtině i jiných jazycích utváří slovní zásoba.

Minule jsem citovala z časopisu Malý čtenář z roku 1917 že: "Český jazyk je nejbohatší, máť ze řečí nejvíce slov, totiž 57.000, anglický má 37.000, vlašský 35.000, francouzský 32.000, španělský 30.000 a německý 29.000." Přitom mě napadlo, kdo a jak to počítal? Český vědec? Zahraniční vědec? Mezinárodní tým vědců? Jaká byla kritéria? Jak se zacházelo s archaizmy a neologizmy?

Ale začněme od Adama. Jak se vlastně vytváří slovní zásoba určitého jazyka? Souvisí to jistě, kromě jiných faktorů, především s územím, tedy geografickou, ekonomickou a politickou situací - i s kulturní úrovní národa. To znamená, stručně řečeno, že počty synonym a frekvence různých slov jsou u různých národů odlišné. Kdysi jsem do češtiny překládala pro jednu holandskou restauraci jídelní lístek. K mé smůle se restaurace specializovala na ryby, a když jsem dílko dodala, díval se šéf se na můj produkt nedůvěřivě. "Jakto, že překládáte různé druhy ryb stejným slovem treska? " Ukázala jsem mu slovník: kabeljauw - treska, schelvis - treska, wijting - treska, stokvis - (sušená) treska. Také schol - platýz, schar - platýz, platvis - platýz, nebo aal - úhoř, paling - také úhoř. Tady si dovolím malou odbočku k holandským příslovím: "Aal is geen paling", tedy "aal" není "paling", což znamená, že špatná kvalita se nedá porovnat s dobrou, tak to přeložte do češtiny! Úhoř není úhoř? Jistě, dalo by se říci i "není úhoř jako úhoř", respektive "není ryba jako ryba", ale to mi při tom překládání jídelního lístku bylo dost málo platné. (Možná, že rybáři by si s tím věděli rady?)

A pak ve slovníku byly ještě výrazy jako "koruška" a "břehouš", které sice znějí krásně česky, ale málokdo si je jen tak, jak se říká "na blind", v restauraci asi objedná. Pan šéf to tedy pochopil, než mi však napsal šek na honorář, vytáhl poslední trumf. " Ale tady píšete filé a filé přece není ryba !" Vysvětlila jsem mu, že mnoho Čechů říká "filé" každé mořské rybě a že jsem to slovo použila i kvůli jeho receptu, který každý Čech pochopí okamžitě: "obalované filé" je jistě srozumitelnější než "obalovaný břehouš".

Ano, holandština má mnoho výrazů týkajících se ryb. V češtině máme zase jev zvaný houby. Holanďané houby moc nejedí a pro ty, které jedí, mají univerzální jméno champignons, maximálně wilde (neboli divoké) champignons, což stejně ale nejsou žampiony polní, nýbrž opět jen pěstované, které mají nahnědlou barvu. (Někdy se pod názvem "wilde champignons" rozumí i houby lesní.) Kromě žampionů občas konzumují jen pár dalších pěstovaných druhů nevalné chuti.

Co z toho vyplývá? My nemáme pojmenování pro některé mořské ryby, protože se u nás nevyskytují, resp. neprodávají. Holanďané zase nemají pojmenování pro všechny houby, které se u nich vyskytují. Nesbírají je, protože je neznají a bojí se, že se otráví - a konečně se to ani nesmí, takže riskujete i dost vysokou pokutu. Kromě toho také věří, že když se houba sebere, nikdy už tam jiná nevyroste, tudíž je to ničení přírody.

To je tedy jeden z aspektů logiky vývoje a bohatství slovní zásoby.


Písnička Ivana Mládka o "zapeklité češtině" předeslala o čem je projekt, který vám na tomto místě Radio Praha nabízí.

Nejedná se o kurz českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.

Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.