Jak žijí muslimové v Česku
V České republice žije podle neoficiálních údajů asi deset tisíc muslimů. O této menšině, která patří spíše k těm méně početným, se v posledním půl roce stále více hovoří. Jak žijí ti, kteří do České republiky přišli z Blízkého Východu, jak se zejména po 11. září změnil vztah Čechů k těmto lidem? To zjišťoval Jaromír Marek.
"Já jsem přijel do Československa v roce 1969 studovat vysokou školu, elektrotechniku. Za čtyři roky osud rozhodl, že jsem se oženil a zapustil jsem zde kořeny. Zpočátku mě to nenapadlo, že bych tady žil. Rozhodnutí zůstat tady byl zlom v mém životě,"říká Hani Baloush. Syřan, který žije v Česku už od roku 1983.
"Vysoká škola, svatba, rodina....," to je nejčastější odpověď na otázku: jak se ten či onen cizinec z Blízkého Východu ocitl v České republice. Stejný osud měl i Muneeb Hassan, původem z Iráku. V Brně studoval od roku 1985 elektrotechniku. Když se na začátku 90.let zkomplikovaly vztahy s Irákem, odjel domů. Do Česka se vrátil jen aby dokončil školu a žije zde dodnes.
"Vůbec jsem nepomyslel na to, že bych tady žil. V roce 1991 jsem musel opustit Československo a vrátil jsem se jen pro dokončení studia a chtěl jsem tady zkusit něco podniknout, než se uklidní situace v Iráku. Mezitím jsem tady zapustil kořeny, mám už dvě děti a cítím se tady doma. Mám tady zázemí a kdybych měl říci, co znám lépe, jestli Bagdád nebo Brno, tak to bude asi Brno, protože Bagdád jsem opustil jako osmnáctiletý mladík. Žiju tady."
S oběma muži jsem se sešel v brněnské mešitě, která je vůbec první a zatím jediná v České republice. Peripetie, které provázely její stavbu, názorně ilustrují vztah Čechů k menšinám, a k té islámské zvlášť. Na začátku silné protesty a nedůvěra, potom bedlivé pozorování a nakonec docela normální soužití. Více Muneeb Hassan:
"Bylo to obtížné. Nejméně dva a půl roku trvalo, než jsme vyřídili všechny náležitosti. Ta obtížnost byla zaviněna jednak ze strany úřadů a jednak protesty občanů z okolí stavby. My chápeme, že se lidé báli a nedivíme se tomu, že se postavili proti našemu projektu. Nezazlíváme jim to. Chápeme, že to bylo pro ně něco nového.
Vždycky jsme říkali: chápeme vaše obavy, ale dejte nám šanci žít tady s vámi a uvidíte. V krátké době se velmi pozitivně změnila situace, naši sousedé nás přijali a s provozem mešity není žádný problém. Svědčí o tom skutečnost, že během dnů otevřených dveří v mešitě nás navštívilo několik tisíc lidí. Přicházejí sem školy z Brna a my sami zase chodíme do škol přednášet o islámu."
O Češích se často říká, že jsou nedůvěřiví a nepříliš přátelští vůči cizincům. Jaké jsou zkušenosti pánů Baloushe a Muneeba?
"Já jsem nikdy žádné problémy neměl. Možná je to tím, že vypadám skoro jako Čech. Možná je to boží dar, žít v cizině s takovou vizáží, ale opravdu nemohu říci, že bych se s nějakým rasismem setkal. Nikdo mi neublížil, žádný problém,"říká Hani Baloush.
"To se nedá říct, jestli jsou Češi tolerantní a bez předesudků nebo netolerantní a zlí. Možná i díky tomu, že se moc nepohybuji na ulici nebo v nějakých podnicích, tak ani já jsem se nesetkal s xenofobií nebo netolerancí. Ale vím, že jsou lidé, kterým vadí barva pleti nebo když vidí, že jsem z východu, hned si myslí, že jsem muslim.... Nedá se soudit celý národ a zevšeobecňovat, že všichni jsou zlí nebo dobří. Jsou lidé takoví i makoví,"říká Muneeb Hassan.
Změnil se nějak vztah Čechů k muslimům po 11. září loňského roku? Hani Baloush tvrdí, že téměř nikoli.
"Zatím mě všichni sousedi zdraví, kromě jednoho. Jinak žádné problémy nemám, ani se sousedy ani kamarády, s nikým. Ale v závorce bych chtěl říci, že česká média mají velký odpor k Arabům a muslimům, ale lidé jsou dobří."
Jak se oba muži shodují, s životem v České republice jsou vlastně spokojeni. Oba zde mají svoji živnost, jeden má obchod s elektronikou a krátkovlnnými vysílačkami, druhý obchoduje s náhradními díly na traktory a pneumatikami. Jak říká Hani Baloush, Česko se stalo jeho druhým domovem.
"Je to můj domov a nemyslím si, že bych chtěl odtud někdy odejít. I moje děti se cítí být Čechy, mám české občanství a nevidím žádný problém. Začátek byl těžký, ale už jsem si zvykl a už se necítím jako cizinec. Spíše když se vrátím domů do Sýrie, tak mám co dělat, abych se necítil tam jako v cizině."