Jakub Jan Ryba
Česká mše vánoční "Hej, mistře"... Sotva kdo z nás si umí vánoce představit bez této melodie. Celé týdny před vánočními svátky zní doslova odevšad, už dávno by se nám měla oposlouchat, a přesto jakoby bychom ji pak u štědrovečerního stolu nebo o půlnoční mši slyšeli poprvé. S dojetím posloucháme, jak se pastýři svolávají k betlémským jesličkám... Připravila Milena Štráfeldová.
Nejsou to přitom pastýři z daleké Palestiny, ale z důvěrně známých brdských kopců, a nemíří do honosného města s palmami. Tihle pastuškové nesou Jezulátku své vánočky, husy a hnětýnky ovčího sýra do obyčejného venkovského chléva.
A právě tuto náladu českých vánoc bychom Vám, vážení posluchači, chtěli navodit v našem dnešním svátečním pořadu. Věnovali jsme ho nejen slavné "rybovce", kterou známe všichni, ale především jejímu autorovi, rožmitálskému kantorovi Rybovi. O něm toho totiž většinou mnoho nevíme...
O autorovi České mše vánoční nebudou tentokrát hovořit historici nebo muzikologové. O Rybovi, o jeho nadějích i prohrách, o neuvěřitelné skladatelské píli i nešťastném konci jeho života, o jeho rodině budou vyprávět ti, kdo k ní vlastně dodnes patří - jeho potomci. Podařilo se nám shromáždit svědectví několika příbuzných Jakuba Jana Ryby v šesté či sedmé generaci, kteří v rodinné paměti dosud uchovávají i některé málo známé vzpomínky. Ing. Ivan Hoyer z Rožmitálu, který ve své sbírce shromažďuje snad všechno, co se mu o životě a díle jeho prapředka podaří získat, však hned na začátku vyvrátí jeden z omylů. Domníváme se totiž, že známe Rybovu podobu. Je to přeci ten muž s vysokým čelem, pěstěným plnovousem a romantickým pohledem... Ivan Hoyer ale tuto podobiznu odmítl. Mimochodem, varhany, které přitom uslyšíte, jsou ty původní, Rybovy, z rožmitálského kostela...
"Pravou podobu Jakuba Jana Ryby neznáme. Co se vydává za jeho podobiznu, je smyšlenka, poněvadž v tehdejší době se vous nenosil. Ryba je tam zobrazen s plnovousem, takový smetanovský typ."
O Jakuba Jana Rybu se soustavně zajímá i Ivana Hoyerová. Nejen že učí na rožmitálské hudební škole, ale na kostelních kůrech a farských půdách hledá dosud neznámé Rybovy skladby a z jeho děl připravila řadu koncertů. O životě svého pra - pra dědečka řekla:
"Jakub Jan Ryba, český skladatel a náš rožmitálský učitel, se narodil v Přešticích 26. října roku 1765. Své dětství prožil v Nepomuku, kde chodil do školy a byl svým otcem veden k hudbě. Potom studoval v Praze. Praha byla pro něj velmi dobrým obdobím, začal zde také poprvé tvořit. Bohužel, jak to tak bývá, skončilo velmi záhy. Rybův otec onemocněl, přál si, aby Ryba odešel domů, aby se začal už něčím živit. Ryba přerušil studia na gymnáziu, absolvoval učitelský kurz a vrátil se do Nepomuka. Měl tam slíbené učitelské místo, které ale nedostal, a po takové docela velké životní krizi odešel do Mníšku pod Brdy, kde působil jako učitelský pomocník."
K tomu, abychom si představili, jaký byl život učitelského pomocníka na venkovské škole na konci 18. století, stačí zacitovat ze Školských deníků, které si Ryba po celou svoji učitelskou dráhu pečlivě vedl: "Naše škola stojí na nevhodném místě. Z jedné strany je veřejná vozová cesta, takže vyučování je velmi často uršeno křikem, klením, nadávkami a zpěvem hrubých čeledínů. Obě třídy jsou pro 200 až 273 dětí příliš malé, dolní je vlhká a tmavá. Místo řádného sklepa je pod nimi temná díra. Obytné místnosti učitelovy jsou široké sotva pět kroků a pro školního pomocníka není žádné světničky, proto musí mít postel v dolní třídě."
"Nikdy si nepomyslel, že by byl učitelem. Měl jiné plány, protože studoval v Praze na piaristickém gymnáziu, seznámil se tam po hudební stránce s mnoha význačnými osobnostmi a představoval si jistě svůj život jinak, jako hudební skladatel. Byl taky stoupencem těm josefínských školních reforem, ovšem s tím tady potom brzy narazil," uvádí Ivan Hoyer. Přesto byl Ryba podle všeho učitelem velmi svědomitým. V jednom dopise Ryba napsal: Kdysi stačilo kandidátu učitelství trochu hudby, ke zpěvu snesitelný hlas, trochu číst, psát, počítat a odpovědět na několik otázek z katechismu. Vesnické děti ostatně nepotřebovaly mnoho vědět. Nyní se však žádá, aby učitel poctivě plnil povinnosti svého stavu, má být zbožný, rozšafný, pravý křesťan nejen slovy, ale i činy. Školní děti je povinen milovat a působit příkladem.
V Mníšku pod Brdy byl Jakub Ryba jako učitelský pomocník velmi oblíben. Prožil zde půl druhého roku a sám napsal, že "šťastně školoval". Byl prý milován obcí, vyhledáván jako vychovatel i jako hudebník a zasypáván dary.
"V roce 1788 mu bylo nabídnuto místo v Rožmitále, které přijal. Poté, co se v Rožmitále jako učitel osvědčil, byl jmenován definitivním učitelem rožmitálským. V Rožmitále se oženil a založil velmi početnou rodinu.
Ryba měl se svojí manželkou Annou celkem třináct dětí. Přitom jen sedm se jich dožilo dospělosti. Jako venkovský učitel měl přitom Ryba jen velmi skromné příjmy. Při své pečlivosti si je opět zaznamenal: na penězích ročně od vrchnosti dostal 28 zlatých 48 krejcarů, dále 6 měřic žita, 1 čtvrtec hrachu, pět a půl sudu piva a při každém lovu ryb jednoho kapra. Zato jen za hraní při pohřbech si vydělal 40 zlatých. Ostatně hudba byla v 18. století prvořadou povinností každého kantora.
Byl zde nejenom kantorem, ale především varhaníkem v obou rožmitálských kostelích. V Rožmitále vznikla většina Rybových skladeb, především duchovních, a v takovém dosti šťastném období v roce 1796 i jeho Česká mše vánoční "Hej, mistře", která jej učinila nesmrtelným."
Nejznámější skladbou Jakuba Ryby je mše vánoční "Hej, mistře". Napsal i jiné mše česko - latinské, z nich asi nejznámější je takzvaná druhá půlnoční mše vánoční, která ale byla napsána dříve než "Hej, mistře". Ale je to takový paradox, protože byla objevena později, tak byla nazvána "Druhá".
Do našeho pořadu tak přispěl další z rodiny rožmitálských Hoyerů, pan Hubert Hoyer, varhaník v rožmitálském kostele a předseda Společnosti Jakuba Jana Ryby.
Ryba má vlastně jako skladatel tak trochu smůlu. Z jeho obrovitého díla, jsou ve skutečnosti známy jenom zlomky, většina z nás si vybaví právě jen jeho slavnou vánoční mši. Sám přitom uvedl, že složil více než tisíc skladeb. Ivana Hoyerová upřesnila:
"Prameny se různí. Někde se říká dva tisíce, někde třináct set. Je pravda, že jich bylo přes tisíc. Ale nemůžeme říct, že všechny tyto skladby můžeme dneska dohledat. Každý rok se něco objeví, něco najde, nedávno dokonce doktor Berkovec objevil nějakou Rybovu skladbu i u nás na faře se našla jedna. Dominují mezi nimi především duchovní skladby, asi třicet mší, ale potom bych vyzdvihla především jeho písňovou tvorbu, jeho české pastorely a to, že Ryba byl vůbec jeden z prvních českých skladatelů, který začal skládat umělé písně na české texty."
Přestože smutné události by neměly patřit k vánočním svátkům, v případě Jakuba Jana Ryby se jim nevyhneme. O jeho náhlé smrti dodnes kolují určité dohady. Ve svých padesáti letech totiž rožmitálský kantor spáchal sebevraždu:
"V Rožmitále se ale Ryba také setkal s nepřízní, s mnoha nepřáteli, ústrky, beznadějí. Zápasil o to, aby škola v Rožmitále vzkvétala, aby děti chodily do školy, aby se jim dostalo vzdělání. Velmi osobně si všechny své osobní prohry bral a nakonec svůj životní zápas neustál a roku 1815 spáchal sebevraždu."
O jejích možných důvodech hovoří i další z Rybových potomků, shodou okolností náš rozhlasový kolega Jakub Jan Kühnel:
"On měl hodně dětí, část jich zemřela na různé nemoci, žili ve velice nutných poměrech, jako kantor byl částečně neoblíben u katolického kléru, měl spor s jedním knězem, nebyl příliš akceptován svými nadřízenými a okolím a asi i to, že on byl svým způsobem geniální autor, tak se musel cítit velmi zneuznaný, že vlastně jenom učí na venkovské škole. Tak myslím, že to prostě byla neúnosná situace životní, zlomová, do které se dostal. Pravděpodobně se to snažil vyřešit jednou provždy."
Vraťme se však rychle od tohoto smutného tématu k Rybově hudbě:
Jakub Kühnel, další z Rybových potomků, kteří v našem pořadu už hovořili, si dokonce pamatuje posloupnost generací, které ho od Ryby dělí:
"Já bych měl být, jestli si to dobře pamatuju, sedmá generace. Dcera Jakuba Ryby si vzala lesníka Schwinga, jejich dcera si vzala purkrabího Karla Kolminzera v Rožmitále a v Týně nad Vltavou, ten měl syna Karla Kolminzera, který byl správcem arcibiskupských velkostatků na Arcibiskupství pražském. Ten měl dceru - moji babičku Annu Kolminzerovou, posléze Moravcovou, ta měla dceru Janu a já jsem její syn, takže vlastně sedmá generace."
"Jediné, co mi vlastně zbylo, jsou rodné listy. Je tam právě rodný list Karla Kolminzera a přímo v tom rodném listu je napsáno, že jeho maminka byla Schwingová, za svobodna Rybová."
"Přímo o Rybovi se toho tolik nezachovalo, protože přece jenom je to už hodně let a hodně generací, ale vzhledem k tomu, že ti jeho potomci se pohybovali na různých statcích, na zámcích, protože vlastně celé ty jižní Čechy a to povodí Vltavy řekněme spravovali, takže se spíš dochovaly vzpomínky mé babičky a pratety. Ty si pamatovaly, že na některých těch hradech a zámcích a na těch statcích, kde dočasně Rybovi potomci bydleli, někde strašilo. Babička mi vyprávěla, že její tatínek, ten správce arcibiskupských velkostatků, který tedy už žil v Praze a zemřel tady, že když byl mladý, tak na týnském zámku, kde tehdy bydlel, třeba v noci po chodbách jezdili koně. Nebo že mu někdo sfoukával svíčku. Jinde zase, myslím že v Dolních Břežanech v jednom statku, chodil vždy spát na rozpálenou pec černý kocour a říkalo se, že to bylo proto, protože při stavbě toho statku se jeden z řemeslníků zabil. Těchhle příběhů jsem slýchával jako malý poměrně dost a všechno to bylo právě z té rodiny Jakuba Jana Ryby."
S Jakubem jsme o jeho prapředkovi hovořili dlouho a mně to nedalo, abych se nezeptala, jestli si i on sám někdy o vánocích zazpívá v Rybovce:
"My jsme s jedním spolužákem z konzervatoře se chtěli dopustit takové kacířské záležitosti, že Rybovku ještě zpopularizujeme, že z ní uděláme v uvozovkách bigbít, protože když jsme si ji pozorně poslouchali, tak ten rytmus, jakým je to psané, i ta harmonie předběhla dobu určitě o sto, sto padesát let. Takže jsme zjistili, že by to vůbec nebyl problém dodat třeba perkuse a další elektrické nástroje. Božná, že by se můj prapradědeček obracel v hrobě, ale možná, že ani ne. Možná, že to s tím záměrem populární hudby pro nejširší obecenstvo psal, jenže tehdy neměl tu dostupnou techniku."
Možná by mše "Hej, mistře" v beatové úpravě opravdu mohla mít úspěch, pochybuji ale, že by na půlnoční mši dokázala tak dojmout jako Rybův originál.
Prohlédněte si vánoční stránky a poslechněte si české koledy v podání sboru složeném z redaktorů Radia Praha.
