Jiří Stránský: Já si náladu zkazit nenechám!
Můžeš-li udělat radost, musíš... Tak se jmenuje nová kniha, která se v těchto dnech dostala na pulty knihkupectví. Jde o bilanční rozhovor, který publicistka a bývalá rozhlasová redaktorka Libuše Koubská vedla se spisovatelem a loňským osmdesátníkem Jiřím Stránským. K němu stačí uvést jen několik hesel - potomek šlechtického rodu, bývalý politický vězeň, spisovatel a dramatik, podle jehož knih vznikl i úspěšný televizní seriál Zdivočelá země. A v posledních letech i autor kritických fejetonů, kterými glosuje naše současné dění. Při křtu knižní novinky jsme požádali Jiřího Stránského o rozhovor.
"Já jsem měl na Svobodné Evropě tři roky pořad, který se jmenoval Co těší a co štve Jiřího Stránského. To vycházelo z definice mé babičky, sice paní premiérové, ale hlavně selky, která přerušila učenou debatu Jana Masaryka a Karla Čapka o definici optimismu a pesimismu. Řekla jim: mládenci, já vás tak poslouchám, ono je to ale mnohem jednodušší. Optimistu víc věcí těší a pesimistu víc věcí štve. Tečka! Toho já se držím. Říkám to proto, že samozřejmě v současné době s tím, abych mohl s klidným svědomím říct, že mne pořád víc věcí těší než štve, mám potíže. A taky se snažím ze všech svých sil a možností do toho bušit. Ne že bych si chtěl hrát na Quijota, myslím, že to není quijotský způsob boje. Je to spíš z mé strany taková optimistická představa, že se snad přeci jenom ke mně někdo přidá."
Přináší věk v tomto případě spíš smíření nebo pocit porážky?
"U mne nikdy nejde o porážku! Já kdybych měl mít pocity porážky, tak jsem tu už dávno nebyl. U nás je to rodové, nevzdávat se. Je to asi jediný výdobytek modré krve. Tihle lidé to tak prostě měli, ti se nikdy nevzdali. Jedno z rodinných hesel bylo také - nikdy nedat najevo, že nás srazili na kolena."
Teď jsme u těch závazků. Co považujete dnes za svůj závazek?
"Ani ne tak za závazek, jako spíš za svou povinnost považuji vydobýt si možnost, abych byl jakýmsi mravokárcem, Catonem. To je výhoda mého věku i jakéhosi mého postavení."
"Ano. Neslevovat. To se netýká jenom politické nebo ekonomické situace, ale třeba i kumštýřského vkusu, který soukromá média neustále srážejí."
Když se vrátíme o dvacet let zpátky: možná jsme tehdy měli o sobě mnoho iluzí, když jsme si představovali, jak bude naše společnost vypadat poté, co totalitní režim padne. Měl jste nebo máte vy iluze o Češích? Nebo jste o ně přišel?
"Nepřišel jsem o ně. Možná, že bych měl přijít, ale toto v sobě nemám. Já mám v sobě to přesvědčení, že i když jsem někde úplně na dně, tak stojí za to se vyškrábat! I když vím, že o kilometr dál do té díry třeba zase spadnu. To není nic hrdinského, tak jsem byl prostě vychován. Táta byl v Osvětimi, a když se vrátil, šel zase do odboje. A my děti jsme se toho, ať jsme chtěly, nebo nechtěly, musely nějak účastnit. Takže já mám v sobě, že se člověk mého ražení nikdy nemůže vzdávat. Nebo nad něčím mávat rukou a říkat si, že se přeci tímhle nebudu rozčilovat. To nikdy!"
Máte ale někdy blbou náladu?
"Nemám. Já si ji nenechám zkazit! Když se ráno vzbudím, děkuji Pánu bohu, že jsem se toho dožil. A všechno ostatní je míň! Já jsem vlastně sobec, protože nechci o tenhle pocit přijít!"
