Jitka Hanáková se v USA potápí k vrakům do stometrové hloubky
Začátek kariéry Jitky Hanákové byly finance. Ke kancelářské práci si však pořídila hodně dobrodružného koníčka. Potápí se až do 100 metrové hloubky k potopeným vrakům. Když vyjela na výměnný pobyt do USA, nepočítala, že tam prožije 25 let, prozradila v rozhovoru s Janem Rosákem.
„Do USA jsem odjela, když mi bylo 17. Měla jsem tam zůstat jenom jeden rok. Byla to studentská výměna, a mým cílem bylo naučit se dobře angličtinu. Měla jsem štěstí, a dostala stipendium. Šla jsem na univerzitu, a jako obor jsem si vybrala obchod. V Americe univerzity fungují jinak Když už na ní jste, tak můžete studovat prakticky co chcete“.
Ale dostat stipendium zase tak snadné není.
„Já jsem měla dobré výsledky ve škole. Hlavně jsem taky reprezentovala Českou republiku. Na univerzitě v Severní Dakotě měli studenty z různých zemí. Já jsem řekla: vy tady nemáte nikoho z České republiky? Já vám pomůžu“.
Ve Spojených státech jste 25 let. Máte příležitost mluvit česky?
„Tam moc příležitostí nemám. Možná tak jednou za měsíc, když se sejdu s kamarády. Hodně mluvím, když přijedu za rodiči do Česka. To doháním za dva tři týdny, a pak zase nic“.
Studovala jste na univerzitě v Severní Dakotě. Šla jste pak pracovat ve svém oboru?
„Ano. Já jsem dostala práci v Milwaukee u finanční firmy, vylepšovala jsem tam i počítačové systémy“.
Pořád jsme ještě nenarazili na potápění. Kdy to přišlo?
„Když jsem začala pracovat v kanceláři, tak jsem si řekla, že tu přece nemůžu pořád sedět. Chtěla jsem dělat něco po práci a o víkendech. Začala jsem se zajímat o Velká jezera. Jsou obrovská, vešly by se do nich tři České republiky a ještě kousek. Někdo mi vyprávěl, že jsou v nich vraky. To mě zaujalo. Tak jsem si udělala zkoušky, abych se mohla potápět, a mohla se tam podívat. Dostala jsem se v Milwaukee do potápěčského klubu. Měla jsem tam kamarády, se kterými jsem začala jezdit na výlety. Pak mě začala zajímat jízda na lodi. Pomáhala jsem kapitánovi, a pak jsem si udělala i kapitánské zkoušky. Jedny zkoušky byly v červnu, další v červenci. A v prosinci jsem se už potápěla ve čtyřstupňové vodě, v sucháči“.
Co to je sucháč?
„To je oblek, do kterého neteče voda, takže zůstanete pod vodou suší. Chlad sice cítím, ale mám vestu, která se dá zapnout na baterky, a mě to ohřívá. To je pro delší ponory ve studené vodě. Když jdeme hlouběji, třeba do sto metrů, tak tam musíme být déle“.
Vy máte taky vlastní loď.
„Ano, částečně mi pomohli rodiče. Půjčili mi. Mám tam malou kabinku, takže když prší, můžou se tam lidi schovat. Vejde se tam asi sedm potápěčů, což je celkem dobré. Není to největší loď, ale na to, co děláme, to stačí. Jezdíme na jezera Michiganské, Hurónské, Hořejší. Já mám veliké nákladní auto, a tím tu loď vozím. Kdybych jela lodí, tak by to bylo moc benzínu a když moc fouká vítr, tak by mě to někam odfouklo. Po silnici je to jistější“.
Dneska jste vlastníkem společnosti Výzkumníci lodních vraků. Potápěla jste se hned k lodním vrakům?
„Ano, hned můj první ponor v Michiganském jezeru byl k vraku“.
To je jich tam tolik?
„Dohromady je tam asi 10 tisíc vraků. Kdysi dávno tam neexistovaly silnice, železnice a lodě proplouvaly do větších měst po jezerech. To bylo jak dálnice“.
Která loď je tam nejstarší?
„Ta nejstarší, o které se ví, ještě nebyla nalezena. Každý by ji chtěl najít. Já taky. Jmenuje se Le Griffon. Francouzský průzkumník ji postavil nad Niagarskými ostrovy, myslím roku 1670. Ta ještě čeká na objevení. Ona vyplula, a neví se, kde se ztratila“.
Jestliže máte firmu na objevování vraků, co si od nich slibujete?
„My vozíme potápěče na ty vraky, co už byly objeveny. A další vraky objevujeme“.
V roce 2010 jste objevili jeden vrak, dřevěný parník. Co to bylo zač?
„Byl to velice unikátní parník. Jeden z posledních, co ještě nestavěli ze železa. Na tenhle se spotřeboval celý les dubového dřeva. Když vyjel, tak bylo hezky. Pak přišla bouřka a byly snad deseti metrové vlny. Proto se jezeru říká malé moře. Když se tam střetne prudký vítr z Kanady a nějaký menší hurikán od oceánu, tak vlny doslova buší“.
Další parník jste objevili v roce 2014.
„Ano, ten byl větší. Už chybělo objevit jen dva parníky. Když jsme našli jeden, tak jsme si řekli, že musíme najít i druhý. Bylo těžší ho najít, protože jsme neměli pomoc od rybářů, kterým se zachytily sítě. Věděli jsme, že se ta loď střetla s druhou lodí. Většinou když se střetnou, a hned potopí, tak máme větší představu, kde jsou. Nejdřív jsme museli do knihovny a zkoumat, jak se to stalo. Tentokrát jsme taky měli opravdický sonar. První den jsme to nenašli vůbec, ale druhý den jsme hodili sonar do vody a za třicet sekund se tam něco objevilo. A to byl ten vrak“.
Co v takovém vraku objevíte?
„Poklady a zlato bohužel ne. Lodě na jezerech vozily hlavně zboží. Ještě než jsem se potápěla, tak začal platit nový zákon, který říká, že z vraků na jezerech nemůžeme nic brát. Na některých lodích jsou zvony. Na ty se můžeme jenom dívat, nebo je vyfotit. Mě to ale nevadí. Já si myslím, že je dobře, když se na ty vraky mohou jet lidé potápět a ještě tam něco je vidět“.
Před více než 50 lety se v Atlantiku potopil luxusní italský parník Andrea Doria. Byla to jedna z největších záchranných akcí v dějinách, kdy se zachránilo přes 1600 lidí. Loď leží stále na dně Atlantiku. Vy jste se k Andrea Doria potopila.
„To bylo asi před pěti lety. Ani jsem nevěděla, že tam pojedu. Vyjela jsem si na delší víkend z Milwaukee, ale vůbec jsem na lodi nevyplula, foukal vítr. V ten samý čas měla skupina lidí výlet na Andrea Doria. Byl tam kapitán, čtyři lidi na výpomoc a čtyři zákazníci. A jeden na výpomoc nepřišel. Protože jsem měla volno, tak jsme pomohla. Našla jsem si tam malou lžičku“.
A smí se to? Nebo už je to promlčené?
„V oceánu se pořád mohou brát věci, a proto tam pořád lidi jezdí“.
