Josef Michl: O životní dráze chemika rozhodl pokus ve čtvrté třídě
Skvělý chemik, nejcitovanější český vědec ve svém oboru, znalec několika jazyků a milovník švestkového koláče, to je profesor Josef Michl. Učí na Chemické fakultě Coloradské univerzity v Boulderu. Teď se stal laureátem Ceny nadačního fondu Neuron. Vede výzkumný tým a vědu i sám podporuje.
Mnozí z nás měli jako dítě mini laboratoř, říkalo se jí Malý chemik. A tak začala láska k chemii i u profesora Josefa Michla.
„Já jsem po mládenci, který bydlel v poschodí nad námi, zdědil sbírku chemikálií a zkumavek. Tam byly skutečné poklady. Třeba sodík. Víte, co se stane, když se hodí na vodu? Rozprskne se. Já se na to díval s otevřenou pusou a kousek toho sodíku mi přistál na jazyku. To si budu pamatovat do konce života. Dodnes nechápu, že jsem se tam neotrávil. Často jsem vyráběl jedovatý sirovodík, který hodně smrdí. Naši byli moc hodní a tolerantní. Vyráběl jsem třeba i nitrobenzen. Ten voní po hořkých mandlích a nacucá se do všeho čalounění. Ten byt potom dlouhé týdny páchnul po nitrobenzenu“.
Váš dům stojí?
„Dům stojí. Nitrobenzen není výbušnina. Ten jenom smrdí.“
V životě nastává moment, který svým způsobem rozhodne o to, kam se člověk vydá. Co pro vás bylo impulzem, že jste se vydal za chemií?
„Za to může paní učitelka Matoušová ve 4. třídě. Měli jsme přírodovědu, a ona přinesla lihový kahan. Zapálila ho a dala nad něj do plamene zkumavku s manganistanem draselným. Ten když se zahřívá, tak vzniká kyslík a burel. Pak vzala špejli, zapálila ji, trochu s ní zamávala, aby plamen zhasnul, a zůstal jen žhavý uhlík. Ten strčila do zkumavky, a on se v tom kyslíku vzňal jasným plamenem. To na mě udělalo takový dojem, že jsem si řekl: tohle chci dělat celý život“.
Vy jste se pak dostal do Spojených států od roku 1965.
„To zařídil profesor Koutecký a Zahradník z Ústavu fyzikální chemie. Napsal jim jeden kolega z univerzity v Houstonu, jestli nemají mladého člověka, který by tam mohl přijet, a dělat u něho spektroskopii a fotochemii. Říkali, že mají někoho na spektroskopii, o fotochemii sice nic neví, ale zkuste to. Tak to zkusil. To byl tenkrát první nebo druhý rok, kdy vůbec bylo možné vyjet ven. Pak jsem se v roce 1967 vrátil. Během invaze jsem byl v Norsku na škole kvantové chemie, na kterou jsem dostal stipendium. Byl jsem tam asi pět týdnů“.
Jaké jsou rozdíly, když srovnáváte školy tady a v zahraničí?
„V Americe jsou studenti méně fundovaní. Tady je ta výuka velmi důkladná. Na druhé straně jsou zase v Americe mnohem aktivnější, samostatnější, a nebojí se. Mají odvahu jít do něčeho nového. Místo aby řekli: to já nemohu dělat, v tom nejsem odborník, tak řeknou: to je výborné, to se naučím něco nového“.
A propojení vědy s praxí, jaký tam je rozdíl?
„Nemůžu to říct přesně, protože se v situaci tady nevyznám tak dobře jako v Americe. Ale zdá se mi, že tady není tolik příležitostí hladce přejít od základního výzkumu k tomu, aby člověk založil vlastní společnost. To je tam běžné, a hodně vyvinuté“.
Který váš objev či vynález považujete pro lidi za nejlepší?
„Asi porozumění tomu, jak probíhají organické fotochemické reakce. Ty jsou důležité v mnoha stránkách života. Bez fotochemických reakcí byste neviděla, taky byste se neopálila, nebyla by žádná miniaturizace elektroniky. Nebyly by výkonné počítače, jak je dneska znáte, protože litografie je založená na fotochemii, nebyl by tady kyslík, protože ten vyrábějí rostliny tak, že provádějí fotochemické reakce. Zeměkoule by vypadala úplně jinak, kdyby nebylo fotochemie. To má veliký praktický dopad. Já jsem pracoval na tom, jak a proč ty fotochemické reakce probíhají“.
Vy jste získal ocenění Nadace Neuron. Laureáti ocenění se shodli v tom, že věda se bez mecenášů neobejde. Vy sám jste věnoval 100 tisíc dolarů české škole. Na jaký účel?
„To bylo pro chemii na Přírodovědecké fakultě s tím úmyslem, aby to investovali, a výnos aby se použil na přednášející ze zahraničí,stipendia studentů, na odměny vynikajícím studentům, případně na nákup něčeho, co potřebují k výzkumu“.
Na čem je podle vás z hlediska budoucnosti lidstva nejdůležitější bádat?
„Na převedení sluneční energie na elektřinu a na paliva. Kdybychom spálili všechny ty fosilní paliva, které tu najdeme, tak se vrátíme do doby, kdy tady žili dinosauři, a bylo úplně jiné podnebí, velké horko. Lidi by to asi přežili, ale ne příliš šťastně“.
Nominační řeč při udělování Cen Neuron měl dr. Zdeněk Havlas, a ten o vás mimo jiné řekl: Mluví mnoha jazyky, kromě mateřské češtiny a téměř mateřské angličtiny mluví německy, francouzsky, rusky, japonsky, dánsky, a řadou dalších. Dokonce jsem měl možnost ho pozorovat, kdy v Budapešti radil taxikáři v maďarštině. Jste takový talent na jazyky?
„On trochu přehání, a umí to dobře. Já bych neřekl, že mluvím rusky. Můžu v ruštině číst, ale že bych vytvořil větu, to ne. Na jiné řeči zase zapomněl, protože jsem třeba přednášel v italštině. S maďarštinou to bylo tak, že když jsem v roce 1956 končil gymnázium, tak se v určitém smyslu otevřely hranice. Bylo možné jet do komunistických zemí, a jenom ve skupinách. Ne samostatně. I to byl zázrak po těch letech před tím, kdy nebylo možné jet vůbec nikam. Když jsem se dozvěděl, že naši profesoři na gymnáziu organizují výměnný zájezd se studenty v Budapešti, tak jsem se rozhodl, že se během tří měsíců naučím trochu maďarsky. Mohlo se to hodit, kdybych se tam setkal s holkama. Naučil jsem se tři tisíce slov a trochu gramatiky, a skutečně jsem tam mohl s dívkami konverzovat. Většinu jsem zapomněl, vím jen něco málo. Nemůžu říct, že bych mluvil maďarsky“.
Hrajete taky na kytaru.
„Ano, občas“.
Dozvěděla jsem se, že máte rád švestkové knedlíky a švestkové koláče. Pan Zdeněk Havlas při nominační řeči řekl, že vám je peče v Americe.
„Ano, vždycky když přijede, tak upeče koláč“.
U vás švestky nejsou?
„Některý rok se v Boulderu dostanou, některý ne. Letos byly asi dva nebo tři týdny. Ale jsou roky, kdy to musí brát z konzervy, a to už pak není ono“.
Neuvažoval jste o tom zasadit švestku?
„Neuvažoval, na to jsem moc líný“, zasmál se profesor Josef Michl.
