K záchraně Banátu může přispět šetrná turistika
V šesti českých vesnicích v rumunském Banátu žije asi 2000 lidí. Pořád se tu domluvíte Česky. Není tu však práce, ve vesnicích zůstávají převážně důchodci, děti ve školách ubývají. Pomoct by mohla šetrná turistika. Tu se snaží propagovat i hudební festival v Eibentálu. Na ten loňský vyjel z Česka půl kilometru dlouhý vlak, podobný se chystá i letos.
„Je to tady nádherné. Dozvěděli jsme se o festivalu, tak jsme tady. Jsou tu super lidi. Splnilo to všechno, co jsme čekali, dokonce ještě víc“, řekl mi při závěrečném průvodu jeden z více než tisícovky českých fanoušků.
Festival přináší místním i drobný přivýdělek. Hlavní eibentálskou cestu lemují stolky, kde místní nabízí výbornou višňovku, čaje, langoše. Zeleninové pomazánky a povidla tu nabízela například Alena Gesce se svojí sestrou. Oběma se festival líbí: „Pro nás je to zážitek, pro celou vesnici je to takové čtyřdenní oživení. Myslím, že se na něj každý těší“.
Jedním z těch, kdo začal rumunský Banát propagovat, je organizátor festivalu Štěpán Slaný:
„Věděl jsem, že když před lidmi řeknu, pojeď do Rumunska, tak si klepou na čelo. Představí si toulající se psy, vlnité plechy, nebezpečí a loudící děti. Ale Rumunsko je úplně jiné. Je to civilizace. Když lidi přijedou na festival, tak si řeknou: Banát je super. Začínali se sem vracet. Naše heslo je, že chceme Banátu víc dávat, než z něj brát“.
Hlavní problém v Banátu? Není práce
Hlavním problémem Banátu je, že tu není práce. Ještě před deseti lety tady fungovaly doly. Například v Eibentálu žila tisícovka lidí, dnes tři stovky. Mladí odchází do velkých měst nebo do Čech. O to, aby čeština z Banátu nevymizela se starají učitelé z Česka. V Eibentálu to je Vladimír Kovář.
„My tu vedeme ústupové boje. Nevím, jestli zánik té komunity nastane za 15 nebo za 30 let. Hlavní problém je, že tu není práce. Oni, ať chtějí nebo nechtějí, jsou nuceni odstěhovat se buď po Rumunsku do okolních měst. Nebo odcházejí houfně do Česka, do země předků. Samozřejmě tu jistá část lidí zůstane a právě udržitelná turistika je šance, jak tu české komunity udržet“.
Kateřina Rohálová působí jako učitelka ve Svaté Heleně a na Gerniku, kde je situace s češtinou lepší.
„Tam se děti mezi sebou i na ulici baví česky. I na sociálních sítích si píší v češtině. Jsou to opravdu Češi, kteří žijí v Rumunsku. Je to způsobeno taky tím, že na rozdíl od Eibentálu, kde výuka od první třídy probíhá v rumunském jazyce, tak ve Svaté Heleně a na Gerniku se žáci učí celý první stupeň v českém jazyce“.
Češi přijeli do Banátu na vorech
Do Banátu ročně přijíždí asi 5000 lidí. Banát není malý, má rozměry asi jako naše tři okresy, a mezi vesnicemi je vzdálenost i 90 kilometrů. Češi vesnice zakládali v 19. století. Nemuseli platit daně, ani jít na dlouhou vojnu. Jejich matriku omylem v 50. letech spálila manželka místního četníka. I takové zajímavosti se objevují v knížce Vyprávění o Banátu, jejímž autorem je Josef Kocman. Například i to, že sem Češi přijeli na vorech od Vídně.
„Na každém voru se postavil dřevěný barák, který byl rozdělený, a v každé polovině byla jedna rodina. Když se sešlo 30 rodin, to bylo 15 vorů, tak se vory svázaly, aby je bylo možné řídit. A pomalu pluli po Dunaji dolů na určené místo. Pak baráky označili římskými číslicemi, naložili na vozy, a převezli na místo předem vybrané. A tam je hned postavili, aby osadníci měli svoji střechu nad hlavou“.
Například v Eibentále stojí podle Josefa Kocmana ještě dva dřevěné domky.
