Karlovarský filmový festival nabízí snímky k zamyšlení

V Karlových Varech pokračuje 42. ročník Mezinárodního filmového festivalu, který na místě sleduje náš redaktor Petr Gabal. Co ho v takřka nepřeberné nabídce nejvíc zaujalo v první polovině festivalu?

Renée Zellweger, foto: ČTK

Karlovarský festival je sám o sobě symbolem úspěchu. Jeho otevření se světu pomohl pád železné opony po roce 1989, ale bezpochyby to byl managemenent festivalu, který dokázal této šance využít a povýšit Karlovy Vary na vážného konkurenta Cannes nebo Benátek. V hmotné rovině to dokládá rostoucí počet návštěvníků a vysoká divácká atraktivita, v umělecké pak sestava nabízených filmů, zejména těch, které se chtějí účastnit soutěže, věhlas se měří účastí hvězd filmového plátna, mezi nimiž se z minulosti Karlovy Vary asi nejvíce chlubí Robertem Redfordem, letos zase úvod ozdobila nositelka Oscara Renée Zellwegerová, zatímco na závěr by si měl pro cenu za svůj přínos pro film přijet herec, ale také režisér a producent Danny DeVito.

Zoltán Kamondi, foto: ČTK

V podtextu letošního festivalu ale také několikrát zazněly tóny o relativitě úspěchu nebo o ceně, který za něj platíme. V ekonomicko-ekologickém slova smyslu to byl do poslední chvíle tajený dokument Jedenáctá hodina, jehož spoluproducentem a průvodcem byla neméně známá hollywoodská hvězda, Leonardo DiCaprio. Film přináší záběry různých prostředí z různých částí světa, jejichž cílem je diváka zneklidnit a naléhavě opakovat otázku o to, zda si člověk uvědomuje důsledky svého nadřazeného chování nad přírodou. Své odpovědi na to pak nabízejí vědci, jejichž slova jsou součástí filmu.

A o tom, že film nemá být jen pouhou vyleštěnou zábavou, ale má mít silný kontakt s realitou, velice zaníceně mluvili i představitelé dvou evropských kinematografií. Italský režisér Girogio Diritti si posteskl, že italský film cítí velký tlak televize. Televize se ale snaží do filmu dostat nějaké reklamní sdělení, prodat co nejvíce aut a mobilních telefonů, místo aby jí aspoň trochu záleželo na zlepšení světa, říká Diritti.

Jen málo jinou zkušenost pak sděloval maďarský režisér Zoltán Kamondi. Maďarské filmy na domácím trhu dosahují podíl nejvíce šesti-sedmi procent, přes devadesát patří Americe, na ten malý zbytek se musí vejít Evropa, odpověděl Kamondi na otázku Radia Praha. On by o podporu televize možná i stál, jenže hlavní veřejnoprávní kanál naprosto vycouval z jakékoliv produkce v této oblasti. Přesto díky jiné televizi, TV Duna, která je podle jejího prezidenta snad nejchudší stanicí ve střední Evropě, vznikl pozoruhodný film Dolina. Silné podobenství o totalitě, která se překvapivě snadno zmocní společnosti, z níž nikdo neumí, a vlastně ani nechce uniknout. Mohla by to být minulost kdekoliv, mohla by to být dnešní Kolumbie nebo Bělorusko, a mohla by to být klidně budoucnost Západu, pokud budeme lhostejní, zdůrazňoval režisér. Kolik diváků ale na jeho temný film bez happy endu přijde, to už je jiná otázka.