Každý u nás ví, že Češi jsou moc pracovití, říká krajanka z Paraguaye Růžena Mašková
V dnešní krajanské rubrice se za Čechy vypravíme opravdu daleko, až do Latinské Ameriky. V Paraguayi se čeští imigranti usazovali zejména ve 20. a 30. letech minulého století. Dodnes tu ale žijí početné skupiny lidí, kteří se i ve třetí nebo čtvrté generaci hlásí ke svým kořenům. Z paraguayské province Itapua přijela minulý týden do Česka lékařka Rosa Masek. Za své krajanské sdružení, Kulturní asociaci Čechů, uzavřela na Krajském úřadě v Ústí nad Labem dohodu o spolupráci s Ústeckým krajem. Tato dohoda v příštích letech prohloubí kulturní spolupráci mezi oběma regiony a umožní i vzájemnou výměnu studentů. Iniciovalo ji zdejší občanské sdružení Chaco Checo, k jehož zakladatelům patří i Jindřich Krous. Ten několik let strávil v paraguayském a argentinském Chacu jako učitel češtiny. Paní Růženu Maškovou jsem požádala o rozhovor.
"Babička a dědeček jsou odtud z okolí Roudnice. Přišli tam ještě před válkou, bylo to v r. 1936. To ale nebyli jen oni. Do Paraguaye, Argentiny a Brazílie odjelo mnoho lidí. Postavili tam celé město."
Jak se vaše město jmenuje? A jak je velké?
"Město, kde rodiče zůstali, se jmenuje Coronel Bogado. Ale ta oblast se jmenuje Itapua a tam je nejvíc Čechů. Češi jsou i v Asuncionu nebo dalších městech, jsou v celé Paraguayi, ale v Itapui je Čechů nejvíc."
Kolik tam asi žije Čechů?
"Já nevím, kolik tam je Čechů, protože nás je moc. A nemáme oficiální statistiky. Jen naše rodina má po třech nebo čtyřech generacích víc než sto členů."
"Ano, maminka ještě chodila do české školy. Já už jsem to ale nestihla, protože systém se už změnil, byl tu Straussner a česká škola už nemohla být."
Vaše rodina tam přijela farmařit. Hospodaříte dosud? Máte tam farmu?
"Ano, všichni pěstují rýži nebo sóju nebo pšenici. Mají farmy a někteří už mají obchody. Všichni Češi jsou moc pracovití. Tam všichni vědí, že Češi jsou moc pracovití. A hodní. To máme od narození. - Já už jsem třetí generace a omlouvám se za svou češtinu, dřív to ale bylo horší. Šest let už máme českého učitele, tak se to trochu zlepšilo. Jako první tam byl Jindra Krous a udělal tam toho hodně. Neučí se jenom čeština, ale taky česká historie, zeměpis. A děti už zase chtějí znát svoje kořeny."
To znamená, že i ta nejmladší generace mluví trochu česky?
Vy jste tam kvůli tomu založili i asociaci...
"Ano. Nejprve to byla Slovanská asociace a pak vznikla Česká a slovenská asociace. A teď už čtyři roky máme jen Českou asociaci."
Jaká je její činnost? Co děláte?
"V asociaci se snažíme udržet kulturní tradice. Můj táta má jednou týdně program v rozhlase, děláme taky výstavy skla, křišťálu, zkrátka všeho, co je české, knížky. Slavíme taky nezávislost Československa (28. října), jsme tam všichni spolu a to je hezké. Máme české jídlo, tance, české písničky."
Vy jste se zmínila o lidových tancích, měli jste tam i učitelku lidových tanců. Máte tam folklorní soubor?
Jezdíte teď často do Čech? Jezdí vůbec krajané z Paraguaye do Čech?
"Ano, moje rodina, táta nebo já, jak můžeme, přijedeme. Jestli máme příležitost, tak to nemůžeme odmítnout. Ne všichni ale můžou, protože to není laciné. Cesta je drahá. Ale všichni chtějí! Chtějí znát svou zemi a své kořeny."
Využíváte i nabídky jazykových kurzů v Dobrušce nebo studia v Brně? Byl někdo od vás studovat češtinu tady v Čechách?
"Ano, já jsem taky byla v Dobrušce a neteř tady studovala češtinu v Brně. Ona už přitom neznala vůbec česky, tak to bylo trošku těžké. Ta zkušenost ale byla stejně krásná. A nejde jen o řeč, ale o to získat zase lásku k naší zemi. To je nejdůležitější."
A ani dnes nebude v naší rubrice chybět alespoň krátký výběr z krajanských periodik:
Jednota, týdeník Čechů v Chorvatsku, připomíná, že 16. července letošního roku oslaví naši krajané už 90. výročí Svazu Čechů v Chorvatsku. Jako Československý svaz ho v Osijeku založili v r. 1921 představitelé třiceti šesti českých a slovenských spolků v Chorvatsku. Už nyní se rýsuje plán oslav tohoto výročí, v Daruvaru o něm začátkem února jednali předsedové kulturní, divadelní, školní, vydavatelské, historické a informací rady. Na 16. července organizuje Česká beseda v Daruvaru Den české kultury. Výstava připomene historii Svazu a připraven bude bohatý kulturní program. Počítá se i s kulatým stolem ke 20. výročí evakuace dětí z Daruvarska do bezpečí v České republice za tzv. domovinské války během rozpadu bývalé Jugoslávie. Vyvrcholením oslav bude Vonička, na které se představí všechny krajanské spolky v Chorvatsku.
Klub, kulturní měsíčník Čechů a Slováků v Rakousku, přináší mimo jiné rozhovor Marie Brandeis s baletkou Ninou Polákovou. Rodačka z Bratislavy a sólistka baletu Slovenského národního divadla byla v r. 2010 jmenována sólistkou baletu vídeňské Státní opery. Co vlastně potřebuje baletka k tomu, aby se "protancovala" k takovému prestižnímu postavení? Nina Poláková má sice řadu mezinárodních ocenění, zvítězila v Mezinárodní baletní soutěži v Brně, byla druhá v ÖTR Contest ve Vídni, v r. 2003 získala i cenu Philip Morris jako nejlepší slovenská baletka, jak ale v rozhovoru říká, taková vítězství jí cestu do Státní opery neusnadnila. Podat výkon na soutěži je jedna věc, utančit celé představení je věc druhá. O úrovni českého a slovenského baletu ale podle ní svědčí i to, že ve vídeňském souboru je řada jmen z Čech i ze Slovenska.
