Markéta Pilátová: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem
Spisovatelka, novinářka a hispanistka prožila dvanáct let v Brazílii a Argentině, kde pracovala s českými krajany a učila je český jazyk. Nedávno navštívila českou menšinu, která se soustředí kolem chorvatského Daruvaru.
Krajané v Chorvatsku ji okouzlili svou bohatou spolkovou činností a organizovaností, děti zase překvapily dobrou úrovní češtiny. Rozhovor jsme spolu natočily v sídle krajanského týdeníku Jednota.
Je rozdíl mezi českými komunitami v Brazílii a Argentině?
Obrovský. V Argentině je velmi početná krajanská komunita a krajanská tradice tam sahá do poloviny 19. století. Tamní spolky jsou organizované, ale jsou to většinou lidé z nižších sociálních vrstev a práce krajanského učitele je tam hodně i, řekněme sociální. Ale zase většina krajanů v Argentině umí česky mnohem víc než krajani v Brazílii, kde jsem učila hlavně začátečníky, protože do Brazílie lidé emigrovali spíš z politických důvodů, především před druhou světovou válkou, to byli zejména židovští podnikatelé, kteří utíkali před Hitlerem. Pak za války a po druhé světové válce v roce 1948 utíkali dobře situovaní podnikatelé, kteří s sebou do Brazílie přinášeli nějaké důležité know-how, takže se tam velmi dobře uchytili. Učila jsem baťovce, kteří tam přišli s Janem Antonínem Baťou, který tam založil čtyři města. Takže emigrace do Argentiny a Brazílie byla diametrálně odlišná, ale mě se líbilo v obou zemích. V Brazílii jsem učila i hodně Brazilců, kterým říkáme přátelé českého jazyka. To jsou lidi, kteří chodí ani ne tak ze zájmu o českou, ale evropskou kulturu, která má v Latinské Americe velký zvuk. Cokoliv, o čem říkáme, že je z Evropské unie, je velmi ceněné už předem.
Když popisujete argentinskou komunitu, dala by se k ní přirovnat ta v Chorvatsku? Učí se děti argentinských krajanů česky ve školách?
Určitě ne. Myslím, že se to nedá vůbec přirovnat, protože ti lidi sice umí česky, ale nejsou tam vyloženě krajanské školy. Pro expaty, kteří přicházejí v současnosti, se tam organizují kurzy České školy bez hranic, což nevím, jestli je v Daruvaru vůbec potřeba, asi ne. I když České školy bez hranic výborně fungují v celé Evropě, ale tam, kde vzdělávání není organizované v češtině. V Argentině byly kurzy pro krajany většinou večer, nebylo to svázané nějakými osnovami, takže učitel měl tvořit hlavně kulturní a jazykový most mezi krajiny a Českou republikou.
Při návštěvě české základní školy v Daruvaru jste říkala, že tam, kde se krajanské děti učí česky, mají čeština i celá česká kultura mnohem větší šanci udržet se. Znamená to, že i když se tradice udržují, tak se čeština rychleji ztrácí, pokud děti nejsou v kontaktu s českým jazykem?
Určitě, ale je to dáno zejména politickou situací, protože krajané v Jižní Americe ztráceli kontakt z politických důvodů. Měli minimální kontakt s Českou republikou, protože to byli političtí emigranti, které třeba tehdejší komunistická ambasáda špiclovala, někdy je unášeli zpátky do vlasti, protože to byli nositelé know-how. Konkrétně v Brazílii se krajani zcela stranili konzulátů a komunistické ambasády. Tradice tam byla naprosto přerušená. V Argentině to nebylo až tak , tamní krajani mohli jezdit i za komunistů zpátky domů, ale zároveň, když potom v Argentině vládla fašistická junta, pro ně byl zase problém jezdit do nějakého komunistického státu. Všechno to bylo hrozně politicky komplikované. Krajani tenkrát neměli takový kontakt, neexistoval internet, nemohli snad ani poslouchat Svobodnou Evropu. To všechno vedlo k tomu, že se kontakt ztrácel.
A výuka češtiny?
Děti se učily třeba od rodičů, ale už třeba jenom mluvit, neučily se česky číst a psát. Učila jsem spoustu krajanů v Argentině, kterým bylo kolem dvaceti let, kteří uměli plynně česky, ale neuměli psát ani číst. To je případ paní Dolores Bati Arambašićové, vnučky Jana Antonína Bati, která mluvila česky s dědečkem a maminkou a srbsky s tatínkem. Srbsky a česky neumí dobře číst ani psát, ale oběma jazyky mluví plynně. Není to tak, že by děti neměly šanci, ale od těch, kdo si češtinu udrželi, to byl v podstatě heroický výkon, protože v tom neměli příliš velkou podporu. Měli sice krajanské spolky a čeština pro ně byla jazyk rodné vlasti, ale taky vlasti, do které už se třeba nikdy nepodívají. To si pak někdy ani nechcete připomínat, nechcete mluvit česky, protože si musíte zvyknout na zemi, do které jste se dostal nedobrovolně. Spousta krajanů na češtinu rezignovala třeba i z toho důvodu, že nechtěli, aby jejich děti měly problémy ve škole, protože nebudou mluvit španělsky. To byl taky problém, protože oni ti, kteří přicházeli, neuměli dobře španělsky. Děti přišly do školy a uměly stejně jako rodiče lámaně španělsky. Rodiče mi často říkali, že si netroufali na ně ještě doma mluvit česky, měli strach, že děti poškodí. Z našeho hlediska to může vypadat jako výmluva, ale my jsme nikdy v takové situaci nebyli, nemuseli jsme emigrovat z politických důvodů, takže já to v žádném případě nesoudím.
Jak se to potom odráží na celkové činnosti krajanské komunity, když chybí jazyk, na kterém by stavěla například divadla, sbory a podobně?
Jak jsem říkala, oni mluvili česky, ale nepsali ani příliš nečetli v češtině. Ale třeba mluvili česko-španělsky na různých akcích. Ale v Argentině i v Brazílii jsou velmi dobré folklórní soubory, Latinoameričané strašně rádi tancují, mají rádi hudbu, a to tomu nahrává. Spolková činnost spočívá hlavně v jídle, pití, folklórních tancích, plus třeba nějaké divadlo. Ještě v 60. a 70. letech, to byly Sokoly, které v Latinské Americe fungovaly dlouho, takže se chodilo cvičit. Spolková činnost se hodně odehrává kolem různých slavností, tam se vždycky prodávají národní jídla, takže se vždycky peče chleba, dělají se koláče a tak dále. Z toho se pak získávají prostředky na další činnost, funguje to velmi dobře.
Měla jste možnost vidět, jak vypadá česká menšina v chorvatském Daruvaru. Jaké z ní máte dojmy?
Úplně mě to fascinovalo, protože kontrast s Latinskou Amerikou nemůže být větší. Tam neexistuje, že byste měla kancelář a v ní tři pracovníky, kteří by se zabývali krajanskými záležitostmi. Všechno je naprosto dobrovolné a nikdo za činnost nedostává žádné peníze, naopak, lidi do toho všeho vkládají vlastní peníze, snaží se prostředky sehnat. Zároveň nemají takové možnosti, jako že by dostávali nějaké peníze od brazilského nebo argentinského státu. To, co dostávají, je od Českého ministerstva zahraničí na nějaké projekty, ale to je tak všechno. Latinská Amerika funguje úplně jinak, nefunguje tam příliš sociální stát v evropském slova smyslu, takže na jakoukoliv akci si krajani musí vydělat. Proto se často pořádají i akce jako české večeře. Je to komerční záležitost, tisknou se na to pozvánky, zvou se různí lidé a stojí to třikrát tolik, co v restauraci. Peníze, co krajani vyberou, použijí na další akci. Krajanský učitel je pro ně dar z nebes, protože ho neplatí a zároveň můžou mít kurzy, které jsou zadarmo.
Fascinuje mě, jak je to v Daruvaru profesionálně zorganizované, jak jsou na spolkovou činnost navázané školy a školka. Je zajímavé, že velmi málo komunit v Latinské Americe má vlastní prostory, sídlo, nějaký český klub nebo Český dům, to je opravdu naprostá výjimka. Takže i to je úplně jiný pocit, že tady máte nádherný areál, kde funguje krajanský život.
Přepis rozhovoru byl redakčně upraven a zkrácen.
