Zvláštní vlak do Pišpeku: Odvážný sen, který skončil v troskách
29. března 1925 je na nádraží v Žilině připravený zvláštní vlak, 24 vagónů. Do nich usedají tři stovky lidí. Tři stovky lidí, kteří míří za novým a jak doufají lepším životem. Mezi nimi i manželé Dubčekovi se čtyřletým Alexandrem. Jejich cílem je Pišpek (dnes Biškek), hlavní město sovětského Kyrgyzstánu. Právě v této zemi chtějí vybudovat novou společnost, socialistický ráj. Čeká je ovšem bída a v mnoha případech i smrt.
Vystěhovalecký projekt, který odstartoval před 100 lety, nesl název Interhelpo. Dlouhodobě se mu věnuje Jaromír Marek, který o Interhelpu napsal knihu, podle které byl natočený rozhlasový seriál a také televizní dokument.
Byl to vystěhovalecký projekt. Nebyl jediný, protože podobných projektů bylo ve 20. letech 20. století několik. Některé z nich vznikly v Československu, například Interhelpo, Reflektor nebo Slovácká komuna. Podobné projekty existovaly i jinde ve světě, dokonce ve Spojených státech. Všechny tyto projekty byly vlastně pokusy dělníků, většinou zpočátku komunistů, kteří, zlákáni propagandou Sovětského svazu řízenou Kominternou, odcházeli pomáhat novému sovětskému státu překonávat potíže, do kterých se dostal po bolševické revoluci. To je, řekněme, popis celé situace. Pokud bychom to chtěli vyjádřit emotivně, šlo vlastně o pokus o „socialismus nanečisto“, který si dělníci-komunisté vyzkoušeli o čtyřicet let dříve. A jak to dopadlo? Tragicky, jak se dalo očekávat.
Byli všichni, kdo cestovali, členy komunistické strany?
Zpočátku ano, členství bylo podmínkou. Brzy se však ukázalo, že pro mnoho lidí, kteří chtěli odejít, to bylo finančně velmi náročné. Často museli prodat veškerý svůj majetek, včetně živností, zemědělské půdy a podobně. Ukázalo se, že takových lidí není dostatek. Proto se zpočátku volil šalamounský způsob: lidé vstoupili do komunistické strany a hned poté podali přihlášku do družstva. Později už přijímali i jiné členy a členství v komunistické straně přestalo být podmínkou.
Když lidé opouštěli rozvinuté Československo, často museli prodat své domy a všechen majetek. Dorazili do země, kde většina obyvatel byla negramotná a žila téměř jako ve středověku. Jak zvládali ten kulturní šok?
Kulturní rozdíly byly obrovské a začátky neuvěřitelně těžké. Ukázalo se, že vše bylo svým způsobem podvod. Organizátor projektu Rudolf Mareček jim v přednáškách po Československu sliboval „zemi granátových jablek“ a ráj na zemi. Ve skutečnosti ale popisoval jinou oblast, než kam se nakonec dostali.
Měli původně odjet k jezeru Isilkul, kam však v té době nevedla železnice. Cesta skončila tam, kde končily koleje – v městě Pišpek (později Frunze, dnes Biškek). Podmínky byly katastrofální. Lidé zpočátku žili v zemljankách nebo polorozpadlých domech. Pitná voda nebyla k dispozici, a během prvního horkého léta zemřelo několik desítek dětí, především ve věku do čtyř až pěti let. Tato tragédie otřásla celou komunitou. Někteří, kdo mohli, se vrátili domů, ale většina zůstala, často nemajíce prostředky na návrat.
Navzdory těmto tragickým začátkům prokázali ohromnou píli a odhodlání. Ve stepi vybudovali oázu – zděné domy a průmyslovou infrastrukturu. Dokázali uvést do provozu textilní továrnu, kterou v roce 1924 zakoupili jako šrot v městečku Rybárpole na Slovensku. Po náročném transportu a rekonstrukci fungovala továrna dlouhá desetiletí a stala se základem průmyslové výroby v Kyrgyzstánu.
Jaký byl vůbec se vztah mezi místními obyvateli a Čechoslováky?
Zpočátku docela úsměvný, protože se střetly dva naprosto odlišné světy – doslova dva různé věky. Například když Čechoslováci poprvé spustili nákladní automobil značky Fordson, místní obyvatelé utíkali a křičeli, že jde o „ďáblův kočár“. Nedokázali pochopit, jak něco může jezdit samo, doprovázeno hlukem a dýmem.
Postupně však docházelo ke sbližování, a dokonce i Kyrgyzové začali pracovat v továrnách Interhelpa. Z jedné strany lze říci, že projekt hrál jistou civilizační roli a přinesl nové technologie, což pro místní znamenalo velkou změnu. Nicméně, nepřímo a neplánovaně přispěl projekt k sovětizaci Kyrgyzů. Kočovníci, kteří byli do té doby divokým národem stepi, byli nuceni změnit svůj tradiční způsob života, usadit se ve Frunze a přijmout práci v průmyslu.
Tento nucený přechod k usedlému způsobu života však mnohé Kyrgyzy nečinil šťastnými. Projekt tak nebyl pouze příběhem civilizačního pokroku, ale i nucené adaptace a ztráty kočovnické identity.
Zajímavou roli v této souvislosti také sehrál umělý jazyk Ido. Oč konkrétně šlo?
Jednalo se o reformované esperanto a právě díky klubu idistů v Žilině celý projekt Interhelpa vznikl. Klíčovou postavou byl Rudolf Mareček, rozporuplný člověk, který se po první světové válce vrátil ze Sovětského svazu. Tam byl komisařem a pracoval v Kominterně. S velkou pravděpodobností byl vyslán do Československa s cílem získat dělníky, kteří by pomohli novému sovětskému státu. Mareček stál nejen za vznikem Interhelpa, ale také komuny Reflektor, další podobně rozsáhlé skupiny lidí.
Mareček byl vášnivý idista, stejně jako jeho rodina. Jeho syn dokonce vytvořil idisticko-kyrgyzský a ruský slovník. Vize byla taková, že Ido by se mělo stát hlavním jazykem členů Interhelpa, neboť projekt sdružoval všechny národnosti tehdejšího Československa – nejen Čechy a Slováky, ale také Němce, Maďary či Rusíny. Vzhledem k této různorodosti nebyla myšlenka používání společného jazyka vůbec špatná, zejména proto, že ne všichni mluvili česky.
Nakonec se však jazyk Ido neprosadil. Prosadila se ruština, a to nuceně, což ovlivnilo nejen komunikaci, ale i celkový charakter projektu.
Nakonec v rámci Interhelpa odjelo do Kyrgyzstánu 1338 lidí, poslední skupina tam dorazila, v roce 1932. Když víme, jaké byly zkušenosti těch prvních osadníků, to neodradilo ty další?
Důvod byl jednoduchý – tehdy se informace nešířily tak rychle a jednoduše jako dnes. Mnozí nevěděli, co přesně jejich předchůdci zažívali.
Navíc byli lidé omámeni propagandou. Komunistická strana a její představitelé – včetně intelektuálů, jako byl Julius Fučík – sehráli klíčovou roli. Fučík navštívil Interhelpo asi třikrát a na stránkách Rudého práva popisoval idylické obrazy tohoto projektu. Tato masivní propaganda ovlivnila mnoho lidí, kteří přestože varováni, odmítali uvěřit realitě.
I československé ministerstvo zahraničí se snažilo potenciální osadníky odradit. Vystěhování organizovaně do zahraničí bylo za první republiky zakázané a vyžadovalo speciální vystěhovalecké povolení. Přesto se našlo mnoho, kteří byli pevně přesvědčeni o svém rozhodnutí.
Příkladem mohou být dva muži, Skalický a jeho kolega. Po roztržce v Interhelpu se vrátili zpět do Československa, kde se jim však nedařilo. Po určité době začali nostalgicky vzpomínat na Interhelpo, psali dopisy, v nichž líčili jeho krásy, a vyjadřovali touhu se vrátit. Nakonec se skutečně vrátili, ale po dvou letech byli obviněni ze špionáže a popraveni.
Tento příběh ukazuje, jak silná byla víra v ideál, a zároveň odhaluje tragickou realitu, které čelili mnozí z těchto lidí.
Dnes víme, že celý projekt skončil velmi tragicky. Co konkrétně vedlo k jeho zániku?
Projekt Interhelpo prošel několika fázemi, které vedly k jeho zániku. Původně byl součástí Leninovy nové ekonomické politiky, která umožňovala návrat některých tržních mechanismů. Díky tomu mohlo družstvo vzniknout a fungovat. Postupem času však, jak se totalitní režim v Sovětském svazu upevňoval, docházelo k postupnému omezování autonomie Interhelpa. Nakonec se z družstva stal státní podnik – všechny budovy a zařízení byly převedeny na stát.
Členové družstva, kteří se nevrátili do Československa, jako například rodina Dubčekových včetně mladého Alexandra (přezdívaného Šaňa), byli postaveni před jasnou volbu: buď přijmout sovětské občanství, nebo čelit represím. Ti prozíravější se vrátili do Československa, zatímco ti, kteří zůstali, často skončili v pracovních táborech nebo byli popraveni. Někteří z těch, kteří přežili pracovní tábory, byli později zařazeni do vznikající Československé brigády pod vedením Kratochvíla a Svobody.
Pokud jde o potomky Interhelpa, někteří z nich stále žijí v Kyrgyzstánu. Jejich příběhy jsou připomínkou tragického osudu tohoto projektu.
Ty, jak už si o tom mluvil, jsi několikrát do těch míst zavítal. Žijí tam dodnes potomci Interhelpa?
Ano, potomci členů Interhelpa stále žijí v Kyrgyzstánu, dokonce někteří z nich přímo v místě, kde původně stávala komuna Interhelpo. Oblast si uchovala odkaz na své kořeny – například ulice v této části Biškeku se jmenují Intergil a Jurie Dimitrova. Jde o enklávu připomínající vesnici uprostřed města, na kterou dnes mají zálusk developeři.
Kyrgyzští Češi nebyli nikdy zahrnuti do návratových programů, které byly v minulosti organizovány například pro volyňské Čechy nebo Čechy z Kazachstánu. Z mnoha důvodů se jejich situace lišila. Mnozí z nich dodnes sní o návratu do České republiky, zatímco jiní již tuto představu opustili.
Jaký význam mělo Interhelpo pro Československá a jak jí vlastně zanechalo historický odkaz?
Projekt Interhelpo zanechal odlišný historický odkaz pro Československo a pro Kyrgyzstán. Pro Československo představuje hlavně varování – "zdvižený prst" – o nebezpečí, které může nastat, když se lidé nechají zmanipulovat sliby, propagandou a, jak bychom dnes řekli, fake news. Z československého pohledu jde o historickou epizodu, která však nese důležitou lekci.
Na druhou stranu pro Kyrgyzstán měl projekt zásadní civilizační význam. Interhelpo přineslo technický pokrok a vybudovalo první průmyslové zařízení v zemi. Tato průmyslová zařízení znamenala počátek modernizace v regionu. Ačkoliv ne každý obyvatel Kyrgyzstánu o Interhelpu ví, mnoho z nich ho dodnes vnímá jako symbol technického a kulturního rozvoje.
Když jsem tam byl naposledy loni v září, překvapilo mě, jak se Interhelpo stále připomíná, i když často z pohledu sovětské ideologie – jako symbol "družby" a internacionalistické pomoci. Z dnešního pohledu je takové čtení sporné, ale v dějinách Kyrgyzstánu má Interhelpo nepopiratelný význam.
