Interhelpo- komunismus nanečisto
Prvního května je to sto let od založení vystěhovaleckého projektu Interhelpo. V průběhu dvacátých let dvacátého století s ním odjelo do sovětské Kyrgyzie přes tisíc lidí.
Chtěli začít nový život v komunistické společnosti. Jejich sny však skončily tragicky. Členové komuny Interhelpo umírali v lágrech a před popravčími četami.
Zrod komuny
Byl 1. květen roku 1923, když se ve slovenské Žilině sešlo několik komunistů v dělnické jídelně. Vedeni Rudolfem Marečkem založili vystěhovalecký projekt, jehož plán byl jediný: odjet do nedávno ustaveného Sovětského svazu. O necelé dva roky později, 25. března roku 1925 už na žilinském nádraží stál zvláštní vlak s asi stovkou pasažérů. První transport. S celým svým majetkem mířili lidé daleko na východ, do Kyrgyzie. Doma v Uherském Hradišti, ve Znojmě nebo v Třebíči prodali svá malá hospodářství a touha po novém lepším životě je hnala do neznáma. Jsou plní očekávání a nadějí. Ještě nevědí, že je čeká hořké zklamání. Ani to, že začínají psát tragickou historii projektu, který byl stejně tak smělý jako naivní.
Okolnosti vzniku Interhelpa
V roce 1917 po státním převratu, který vstoupí do historie jako Velká říjnová socialistická revoluce, začínají v Rusku bolševici budovat nový společenský řád, který označují za beztřídní společnost. Ve skutečnosti jde o společenský experiment, odsouzený k neúspěchu. Když se potom vyčerpán občanskou válkou dostane do tíživé situace, V. I. Lenin žádá, prostřednictvím III. Internacionály, světový proletariát o pomoc. I v Československu se formuje několik skupin lidí, které do Sovětského svazu skutečně odcestují. Pro levicově smýšlející dělníky řádně zmasírované propagandou, představuje Sovětský svaz zemi zaslíbenou. Myšlenka na život v novém společenském řádu je pro nemajetné dělníky a drobné řemeslníky mimořádně lákavá. A tak prodají svá malá hospodářství, dílny i domky a utržené peníze vkládají do družstva. Kdo dnes už zná názvy jako Pragomašina, Slovácká komuna nebo Reflektor? Největším projektem je právě Interhelpo.
Život ve stepi
Když vlak s vystěhovalci dorazil na jaře 1925 do cílové stanice Pišpek, zjistili, že místo slibované úrodné země, sadů a jezer plných ryb, je tam jen pustá a nevlídná step. Nezbývalo než vzít osud do svých rukou. Začátky byly mimořádně těžké a kruté. Během prvního roku zemřely všechny dětí mladší tří let, téměř polovina dětí, které přijely s rodiči hledat lepší život. Díky tvrdé práci vyrostla doslova z prachu nová vesnice, družstevní statek, elektrárna (první v celé zemi), textilka, továrna na nábytek. Družstvo vzkvétá a lidem se začíná dařit. Pro své okolí se stávají vzorem. S rostoucím úspěchem se komuna dostává stále víc do hledáčku sovětských orgánů. Ty postupně výrobní závody Interhelpu odebírají a zestátňují. V průběhu třicátých let se navíc obyvatelé komuny stávají terčem stalinských represí. Jsou cizinci, i když mnozí už mají sovětské občanství. To je však neuchrání před pronásledováním a vězněním. Čelní představitelé družstva jsou popraveni. Mnozí se snaží odjet zpět do Československa, jen málo komu se to ale podaří.
Další rána osudu přichází se začátkem druhé světové války. Všichni cizinci na území státu jsou znovu považováni za nepřátele a čelí ústrkům. V roce 1943 sovětské úřady Interhelpo definitivně ruší. Aby se vyhnuli perzekucím, vstupují muži z komuny do Rudé armády. Řada z nich se připojuje k vojskům generála Ludvíka Svobody a mnozí dojdou v roce 1945 až do Československa. Přesto, že celý projekt Interhelpo dopadl tragicky, komunistická propaganda ho čas od času využívala jako důkaz první internacionální spolupráce mezi našimi národy. To, že za ním zůstaly zmařené životy a ožebračení lidé, muselo být zapomenuto. Komunardi z Interhelpa si s předstihem a se vším všudy vyzkoušeli život v komunismu, který záhy čekal všechny obyvatele Československa.
Rodina Dubčekových
S komunou Interhelpo je nerozlučně spojena rodina Alexandra Dubčeka, muže Pražského jara 1968. Do Kyrgyzstánu odjel Alexander jako čtyřletý chlapec, v družstvu zažil útrapy i budovatelské úspěchy. Na vlastní oči viděl i krutost sovětského režimu. Viděl vagóny plné polomrtvých lidí, kulaků z Ukrajiny. Zažil, jak otcové jeho spolužáků mizeli a nikdo nevěděl kam. Ze Sovětského svazu jako sedmnáctiletý doslova prchal. Jeho otec, do té doby pravověrný komunista, odmítl přijmout sovětské občanství. Sovětský svaz znal tedy Alexander Dubček lépe, než kdo jiný. Nakolik tato znalost ovlivnila jeho politické smýšlení, se můžeme jen dohadovat.
