Paulina Bren: Za normalizace člověk musel kolaborovat, jenom aby mohl vůbec přežít
Historička Paulina Bren ve své knize „Zelinář a jeho televize“ nabízí nové pohledy na různé aspekty života v období normalizace v Československu. Zabývá se mimo jiné tím, jak se komunistické myšlenky šířily prostřednictvím televizních seriálů v době, kdy se většina českého národa uzavřela sama do sebe. Konkrétně zmiňuje scénáristu Jaroslava Dietla, který vytvořil některé z nejpopulárnějších seriálů té doby.
S paní Bren, která se narodila jako Pavlína Břeňová v Brně, jsme se setkali v New Yorku. Nejprve mi pověděla o tom, jak její rodina emigrovala z Československa, když ona byla pouhé novorozeně.
Ve své knize „Zelinář a jeho televize“ píšete, jak jste se na konci 80. let ocitla v Praze na Letenské pláni na místě, kde předtím stála socha Stalina. Jak jste se tam dostala a co jste tam našla?
Hlavní téma vaší knihy je normalizační období v Československu. Já jsem si vždycky říkal, že normalizace je velice pozoruhodné slovo. Kdo tento termín vymyslel, nebo kdy se začal používat?
„Je to pozoruhodné slovo. Poprvé bylo použito, když se Dubček vrátil ze zajetí v Moskvě, týden po invazi. Měl proslov v Československém rozhlase, kde vysvětlil, že se dohodli na rychlé normalizaci situace. Stal se z toho tak oficiální termín. Po roce 1989 tvrdil Husák, že s nápadem normalizace nepřišel, přišli s ním prý všichni. Co jiného mohli totiž dělat, když byly v Československu tisícovky sovětských vojáků. Líbí se mi na tom ten český smysl pro absurditu. Jak jinak nazvat abnormalitu poměrů v té době než normalizace?“
„Ano je to doopravdy velice divné. Myslím si ale, že to bylo pro normalizaci klíčové. Sověti původně doufali, že po invazi jednoduše zavedou nový režim. Zjistili ale, že to je nemožné a nechali Dubčeka u moci až do dubna 1969. Pak přišel Husák a v létě začaly čistky. Na začátku byly zaměřené na veřejné osobnosti Pražského jara. Ale pak byly nařízené doslova v každém podniku. Všichni dostali dotazník, na který museli odpovědět a mimo jiné napsat, jestli souhlasí nebo nesouhlasí s invazí. Svým způsobem to byla přísaha věrnosti. Ze všech to udělalo signatáře normalizace, a to je podle mě důležitou částí kolaborace po roce 1968, i když kolaborace je pro to možná moc silné slovo.“
Pro ty, kteří nepochopili narážku, kdo je ten zelinář v názvu vaší knihy?
„Zelinář je samozřejmě zelinář, kterého zmiňuje Václav Havel ve své skvělé eseji Moc bezmocných. Já tuto Havlovu úvahu o zelináři tak trochu dávám do kontrastu s tím typem všedního občana, kterého ztvárňuje Jaroslav Dietl ve svých seriálech. Postava Jaroslava Dietla byla bohužel svým způsobem blíže k pravdě. Havel popisoval zelináře v souvislosti s takovým širokým spektrem kolaborace, které vyžadovala normalizace. Chtěl, aby se zelinář proti nařízení ohradil. Podle mě to ale bylo často složitější, než si Havel uvědomoval.“
Existovaly podle Vás jediné dvě možnosti - normalizaci a vládu jedné strany přijmout, nebo se stát disidentem?
Myslím si, že takovým symptomem normalizace byl konzum. Jak se dá tento aspekt srovnat s obecným dojmem o komunismu jako o době nedostatku?
„Myslím si, že pokud máte na konzum velice málo, tím více jste ovlivněn konzumem. Protože ať už vyhledáváte něco tak nezbytného, jako je toaletní papír, nebo něco tak přitažlivého, jako byly v 80. letech kazeťáky nebo kalkulačky, tak se to na vašich každodenních zvyklostech podepíše. Změní to váš pohled a perspektivu. Všechen důraz byl tehdy kladen na spotřebu, protože všeho bylo málo. Takže když začala Sametová revoluce, tak myšlenku, že budeme opět součástí Evropy, Západu mnozí ideově spojovali se spotřebou, s konzumem. To pak vedlo k četným zklamáním.“
Dále ve své knize mluvíte o roli, kterou za normalizace sehrála televize. Zkráceně, jaká to byla role?
Také se zmiňujete o lidech, kteří po roce 1968 Československo opustili, poté se vrátili a v některých případech se objevili v televizi, kde vysvětlovali, co udělali špatně.
„Ano, je to tak. Nebylo jich zas tak mnoho, ale objevily se výzvy k emigrantům, k lidem jako byli moji rodiče. Byla jim nabízena amnestie a někteří lidé se vrátili. Je totiž těžké žít v cizí zemi bez znalosti tamějšího jazyka, bez kontaktů, přátel, rodiny, peněz, kulturních znalostí. Přirozeně byl tedy návrat s amnestií přitažlivý. Na oplátku dělali rozhovory, někdy už na letišti, ve kterých vysvětlovali, proč je Západ špatný. Takový typ příběhu pak mohl být prezentován jako příběh dobrého života za socialismu, který sice nemohl nabídnout tolik konzumního zboží jako na Západě, ale který mohl nabídnout jiné věci, dobrý život v socialismu. Ten znamenal, že například nebudete muset tvrdě pracovat a budete mít spoustu času na své přátele, zájmy a společenský život. Toto nabízel socialismus.“
Dalo by se obecně zhodnotit, jak je normalizace vnímaná dnes?
Takže se dá říci, že normalizace byla v porovnání s jinými období komunismu méně dramatická?
„Určitě. Tady platí fráze o „banalitě zla“. Řekla bych, že normalizace je velice banální v mnoha směrech. Ale zároveň je to poučné. Když se podíváme na období extrémního autoritářství, v souvislosti s komunismem mám na mysli stalinismus, tak je lehčí odporovat. Nebo se alespoň představit jako odpůrce stalinismu. Normalizace je mnohem více poučná. Jde o mírnou formu autoritářství, mírnější politickou ideologii. Lidé mohou s těmito politickým režimy mnohem snáze koexistovat a přežívat – a to je právě ta otázka. Proto je důležité, aby se to období připomínalo.“
Podle vás by tedy nebylo na místě nějakým způsobem lidi odsuzovat za to, že v té době „kolaborovali“?
„Jistě. Za normalizace šlo o velice široké spektrum kolaborace. Aby člověk mohl jenom existovat a fungovat, tak jste v tom spektru někde museli být. A pak samozřejmě, když jste byli v Praze, tak bylo daleko snazší protestovat, než když jste byl například učitel ze Zlína. Jestli jste byli v Praze a relativně slavní, tak váš hlas mohl být slyšet na Západě. Myslím si, že to je také třeba mít na paměti.“
