Před osmdesáti lety mířily do dnešního Kyrgyzstánu stovky Čechoslováků - členů Interhelpa
Fučíkův park, Závody Klementa Gottwalda nebo ulice Interhelpo. To jsou dnešní pozůstatky velké vystěhovalecké vlny z 20. let minulého století, kdy do tehdejšího kyrgyzského města Pišpeku zamířilo víc než tisíc Čechoslováků - členů družstva Interhelpo. Byli mezi nimi i rodiče Alexandra Dubčeka, který ve Střední Asii prožil dětství. Více se dozvíte v krajanské rubrice Mileny Štráfeldové
"Šlo většinou o členy KSČ, kteří k tomu byli povzbuzováni komunistickou stranou a Komunistickou internacionálou. Šli tam s tím, že budou budovat novou společnost,"
říká historik Jaroslav Vaculík z brněnské Masarykovy univerzity. Na základě této výzvy bylo 1. května 1923 v Žilině založeno výrobní družstvo Interhelpo, aby získávalo Čechoslováky k přesídlení do Sovětského svazu. Název Interhelpo byl přitom odvozen z umělého jazyka Ido. Právě tímto jazykem chtěli noví osadníci v Kyrgyzstánu mluvit. O cestě do tehdejšího Turkestánu je přesvědčoval zapálený bolševik Rudolf Mareček.
Rudolf Mareček byl podle všeho nejen utopický komunista, ale i dobrodruh. Se svou rodinou odešel do Besarábie ještě před první světovou válkou a žil zde v komuně. Carská vláda ho však na začátku války jako cizince odsunula do Střední Asie. Mareček se v Alma-Atě v dnešním Kazachstánu postavil do čela povstání. Po vítězství ho bolševici poslali jako zvláštního vyslance do Číny, aby odtud přivedl několik tisíc Kyrgyzů, kteří tam utekli před carským režimem. Číňané však Marečka zřejmě považovali za špeha a uvrhli ho do vězení. Z takzvaného zindanu, tedy jámy, kde byl uvězněn, ho propustili až po přímluvě francouzského diplomata. Bolševici přesto Marečkovi příliš nedůvěřovali, nedostal žádné významné místo v tehdejší státní správě, a tak se pustil do osídlování Kyrgyzstánu.
"V roce 1925 byl první transport a mezistransport a měli namířeno do Pišpeku, což je dnešní hlavní město Kyrgyzstánu Biškek."
Podle náborových letáků je tu měly čekat kvetoucí broskvové sady a karavany velbloudů. V Pišpeku, kde tehdy končily koleje, však byla jen step, nevábné tržiště zející prázdnotou a baráky bývalého zajateckého tábora z roku 1905. Na zemi tu ležela vrstva hnoje a střechou zatékalo. Už v květnu začala čtyřicetistupňová vedra, na která Češi nebyli připraveni. Kdo prý mohl, vrátil se hned zpátky.
Mnoho lidí však do této cesty vložilo velké finanční prostředky, několik tisíc korun. Museli si totiž kromě cesty do Střední Asie zaplatit i nemalý členský podíl v Interhelpu. Za něj ještě před odjezdem z Československa nakoupili stroje a vybavení pro řemeslnické dílny:
"Hlavně měli za úkol vézt zemědělské nástroje, protože se počítalo s tím, že tam budou pracovat na polích. Zakoupili tam velké množství hektarů půdy, kterou měli obdělávat. Ovšem tam byl problém, že to byli většinou řemeslníci nebo dělníci a neměli dostatečné zemědělské zkušenosti. Ale kromě zemědělské činnosti tam založili i řemeslnické výroby, třeba koželužskou nebo stolařskou dílnu, vyráběli tam boty a tak dále."
Zpočátku se ovšem Interhelpu příliš nedařilo a odcházeli z něj další lidé. Ti zbývající se museli potýkat s obrovskými problémy. Pracovali 12 až 16 hodin denně, trpěli nemocemi, chyběli jim učitelé i lékaři. Osadníci se proto snažili vylepšit si svoji situaci i ne zcela legálně. Některé dílny, které tam Češi postavili, dokonce shořely. Podle všeho šlo o pojistný podvod:
Obyčejný každodenní život v Interhelpu připomínal komunu.
"Žili tam spíš takovým kolektivním způsobem života, jak si představovali komunismus. To znamená, že se společně stravovali, společně bydleli, společná byla i výchova dětí. Ne všichni s tím ale byli spokojeni a řada z nich odcházela. Další problém byl, že se tam museli velmi obtížně adaptovat na úplně jiné podmínky. Spousta lidí proto onemocněla a zemřela. Dokonce velké množství zejména malých dětí."
Během prvních měsíců prý zemřely všechny děti mladší tří let.
Za zdejšími osadníky přijeli i lékaři, měli tu dokonce i svou porodní bábu. Interhelpo narůstalo i početně, do roku 1932 přijelo ze Žiliny a z Brna do Pišpeku celkem 1078 osob.
K členům Interhelpa patřili i rodiče budoucího protagonisty pražského jara Alexandra Dubčeka. On sám v Pišpeku prožil několik let a navštěvoval tamní školy.
"Ta družstva byla ve 30. letech víceméně postátněna a za 2. světové války úplně zanikla."
Za války už ale byla řada členů Interhelpa internována, někteří byli i popraveni. Další zahynuli v bojích jako příslušníci Svobodovy armády.
V Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu, dodnes žijí desítky lidí, kteří jsou potomky tehdejších přistěhovalců. Žije tu i vnučka zakladatele Interhelpa Rudolfa Marečka nebo Světlana Kyrall, která zde založila krajanské sdružení NAZDAR. Potomci členů Interhelpa dnes už neumějí česky, stále se ale hlásí k zemi svých předků. Zároveň Česku vyčítají, že se o ně kvůli jejich komunistické minulosti nestará, jak by mělo.
